Festival Guide. #Be2Can Eseje o festivaloch v Berlíne a Cannes Essays on festivals in Berlin and Cannes strana / page 4

Transcription

1 Prehliadka festivalového filmu z Berlinále, Benátok a Cannes Festival Guide 120 tepov za minútu r. Robin Campillo 2017 Eseje o festivaloch v Berlíne a Cannes Essays on festivals in Berlin and Cannes strana / page 4 Profily režisérov: Ruben Östlund a Andrej Zvjagincev Director Profiles: Ruben Östlund and Andrey Zvyagintsev strana / page 12 Kompletný program festivalovej prehliadky Full program of the festival show strana / page #Be2Can

2 2 ÚVOD INTRODUCTION MANIFEST MANIFESTO 3 4. ročník Kladivo na echo komoru Manifest Be2Can Banská Bystrica Bratislava Dubnica nad Váhom / Košice Kremnica Liptovský Mikuláš Martin / Nitra / Nové Mesto nad Váhom Nové Zámky Piešťany / Poprad Prešov / Prievidza Rimavská Sobota Ružomberok Sereď / Spišská Nová Ves Trenčín / Žilina Be2Can Organizátor Organizer Film Europe Media Company Prezident festivalu & koncept Be2Can President of the festival & Be2Can concept Ivan Hronec Výkonná riaditeľka Executive Director Lucia Gertli Dramaturgovia Programmers Vít Schmarc & Aleš Stuchlý Public Relations & Marketing Dagmar Krepopová Be2Can je referenčným bodom špičkovej filmovej kvality. Ostávame jedinou prehliadkou, ktorá systematicky prezentuje výber súťažných filmov z troch najvplyvnejších festivalov v Berlíne, Benátkach a v Cannes. A jedinou, kde sa hrajú naraz víťazi veľkých áčiek. Na to ste si už zvykli. Je zároveň jedinou filmovou akciou, ktorá si pestuje vlastnú kritiku. Na to si musím zvyknúť ja. Be2Can má svoju TÉZU - filmy z hlavných súťaží, ANTITÉ- ZU kritiku súťaže vrátane kritiky Zlatých paliem, medveďov a levov a SYNTÉZU - kde sa ideálne spája festivalové ocenenie s kritickou a niekedy aj diváckou priazňou. Táto konštruktívno - deštruktívna dramaturgia je naším patentom. A spolu so schopnosťou a šťastím nájsť film, ktorý vyhrá Zlatú palmu v Cannes skôr, ako ju skutočne dostane aj identitou Be2Can. Identita filmu sa kvôli seriálom a VOD nanovo hľadá. Be2Can návrhom je distribučný oblak. Filmy ponúkame na prehliadke, v Be2Can kino-distribúcii a VOD-distribúcii, ako aj v kvalitnej Be2Can TV. Boj Netflix vs. tradicionalisti riešime tým, že ho registrujeme, ale nestaviame sa ani na jednu stranu. Ide o kultúrny a generačný spor, ktorý sa nedá vyhrať, ale pri troške šikovnosti ani prehrať. Be2Can je REZISTENCIA - bašta zmyslu filmu ako umeleckej a komunikačnej formy. Ale aj KOMPROMIS, pretože Be2Can vlastne filmy tematicky SERIALIZUJE a demokraticky ponúka najširšiemu publiku. Be2Can má dynamický vzťah s tuzemskými festivalmi, pretože ich formuje. Buď spoluprácou, alebo konkurenciou. Svoju identitu už nebudujú len na preberaní filmov, ale na kultivácii objavných sekcií. Be2Can je kritický kolektor a pozorný kurátor filmovej galérie exponátov z veľkých áčiek, objavovanie prenechávame iným. Hlavnou misiou Be2Can ale ostáva príklad pre filmovú tvorbu. Viem, že je to značne nepríjemné, ale Slováci a Česi nemali takmer 50 rokov film v hlavnej súťaži v Cannes na rozdiel od Maďarov, Rusov, Rumunov. Štátne podpory sú predpokladom a ocenenia na miestnych festivaloch iba simuláciou medzinárodného úspechu. Prvá filmová liga je v Cannes. Niečo sa stalo, a my v nej pol storočia nemáme zastúpenie. Môžeme za to všetci. Be2Can chce byť veľkým festivalovým echom, nie miestnou echo komorou, uzavretým komunikačným priestorom, kde sa idea opakuje, zosilňuje a kam sa iné impulzy nedostávajú. V Be2Can nejde o tematický filmový popík ani o kino-pivo, koberce, párty, hviezdy, bulvár, sponzorov. Be2Can je pozitívnou referenčnou provokáciou. Pre spoločnosť, pre kritiku, pre tvorcov. Vitajte na Be2Can 4! Ivan Hronec Prehliadka festivalového filmu Be2Can je výberová prehliadka prvotriednych festivalových filmov z troch najprestížnejších svetových festivalov, ktorá využíva princíp multi-platformovej distribúcie prostredníctvom kina, TV, VOD a DVD. Jej cieľom je dostať k divákom filmy, ktoré umožňujú nahliadnuť do aktuálneho festivalového diania, ktoré v bežnej distribúcii chýba. Neobmedzujeme sa len na uvádzanie, naším cieľom je kritická selekcia a diskusia nielen o samotných filmoch, ale aj o festivaloch, ich dramaturgii, politike a oceneniach. Be2Can funguje zároveň ako filmová prehliadka, kritická platforma a diskusné fórum. Objektívna dramaturgia Naším primárnym zdrojom filmov sú hlavné súťaže troch áčkových filmových festivalov Berlinále, Benátok a Cannes. Sekundárnym - programy vedľajších súťažných i nesúťažných sekcií. Na tejto úrovni teda čiastočne prijímame voľby festivalových dramaturgov i porôt a festival komponujeme na základe ich predvýberu. Zaujímajú nás víťazné filmy a vo všeobecnosti významné festivalové ceny, a to aj v tých prípadoch, keď máme o ich kvalitách pochybnosti. Filmová galéria Be2Can nepreberá iba mechanicky voľby druhých. Hlavné súťaže veľkých festivalov chápeme ako reprezentatívnu sondu do súčasných trendov festivalovej kinematografie, aj ako podnet k polemike. Be2Can ponúka prísne kurátorovanú galériu, ktorá vstupuje so súťažnými sekciami do dialógu. Okrem iného je aj starostlivým filtrom, ktorý zohľadňuje pozoruhodné tituly, ktoré mohli z rôznych dôvodov uniknúť pozornosti porôt. Be2Can nie je iba zrkadlom, ale ponúka svojim divákom jasne definovaný pohľad na to, čo hýbe súčasným artovým filmom. Budujeme filmovú galériu diel, ktoré podľa nás stoja za zvláštnu pozornosť. Festivalová rezonancia Na festivaloch načúvame, čítame, zúčastňujeme sa debát v kuloároch. To nám pomáha určiť, ktoré filmy majú silnú vibráciu, vyvolávajú diskusiu a otvárajú zaujímavé témy. Tento fenomén môže byť pre nás v konečnom dôsledku dôležitejší ako cena, ktorú filmu udelí porota. Na hlavnú cenu sa zabudne, pokiaľ ju nezíska film s potenciálom rezonovať u publika a kritiky. Naopak, opomenutý film môže v budúcnosti rezonovať omnoho silnejšie ako držiteľ prestížnej ceny. Priestor (k) objavom Be2Can nie je nevyhnutne prehliadkou najväčších mien, ktoré samy osebe vzbudzujú pozornosť. Sústredí sa aj na menej známych tvorcov, ktorých kariéra je na samom začiatku, ale zároveň prinášajú inovatívny pohľad na film alebo pozoruhodnú poetiku, ktorá nadväzuje na výrazné trendy festivalového filmu. Nechceme publiku ponúkať iba osvedčené voľby, chceme ho motivovať k objavovaniu. Diskutovať a načúvať Vstupenka na Be2Can je zároveň pozvánkou k diskusii. Chceme divákov vtiahnuť do festivalového diania a ponúknuť im nadštandardné informačné zázemie k jednotlivým filmom z prehliadky prostredníctvom prednášok, diskusií s tvorcami, okrúhlych stolov. Naším cieľom je zlepšiť povedomie o dianí na festivalovej scéne a vyvolať diskusiu. Nekonštatujeme, ale pýtame sa. Seba aj svojho publika. V širšej perspektíve Veľkí tvorcovia sa v hlavných súťažiach neobjavujú len tak z čistého neba. Cieľom Be2Can je tak pozorne sledovať dianie nielen mimo hlavnej sekcie veľkej trojky, ale aj na iných výrazných európskych festivaloch. Aj keď sa neobjavia v portfóliu Be2Can, budeme ich vždy zohľadňovať pri vytváraní kontextu k našim titulom na webe, sociálnych sieťach, vo festivalovom magazíne i v sprievodných prednáškach. Otvorený festival Výber filmov sa neobmedzuje iba na portfólio Film Europe Media Company, ktorá prehliadku organizačne zabezpečuje. Program Be2Can je otvorený pre všetkých distribútorov. Cieľom prehliadky je dostať artové filmy do povedomia a získať im publicitu, ktorá im náleží. Hostia, nie tváre Pokiaľ zvažujeme k festivalovým filmom delegácie, volíme hostí a odborníkov tak, aby prinášali skutočne zaujímavý pohľad na tvorbu filmu či témy, ktoré reprezentujú. Nejde nám len o mediálny glamour, ale predovšetkým o inšpiratívne postrehy a námety na diskusiu. Bez populizmu Be2Can prijíma fakt, že naše filmy nie sú pre každého. Komunikáciu preto zacieľujeme na tých, ktorí vedia, čo chcú a prečo to chcú. Be2Can tím Programming & Booking Zuzana Hromcová Grafický dizajn Graphic Design Matej Špánik Grafická úprava Layout & Prepress Waldemar Švábenský An axe to the echo chamber The Be2Can Manifesto Produkcia Production Marek Kučera & Simona Zámečníková Preklad Translation Hilda Hearne Korektúry Anna Juríčková Oficiálna znelka Official Festival Trailer Dominik Hronec & Jaro Bedri Material & Shipping Film Europe Adrian Žiška Spolupracovali Collaborators Tomáš Daneček, Rado Ďurica, Ján Granec, Margareta Klimáčková, Štefan Práznovský, Tomáš Žondra Fotografie Photos Archív Film Europe Media Company Festival guide BE2CAN 2017 vydala Film Europe Media Company 2017 Festival guide BE2CAN 2017 was published by Film Europe Media Company Be2Can is a reference point for top-notch film. We have remained the one and only event that systematically presents selected movies screened within the competitions of the three most influential festivals: those in Berlin, Venice and Cannes. And we have become accustomed to being so. At the same time, Be2Can is the one and only film project to nurture its own critique. That is something I have yet to get accustomed to. Be2Can draws upon its SIS films from the main competitions, ANTISIS reviews of the competitions, including reviews of the winners of Palme d Or, Golden Lion and Golden Bear and SYNSIS, ideally combining films awarded with festival prizes, garnering critical acclaim and, occasionally, appraisal on the part of the audience. Such constructively deconstructive programme-making is our own patent. And along with the capability, and fortune, of finding a film that would win a Palme d Or even before it has actually done so, it is the identity of Be2Can. Owing to the great popularity of TV series and VOD, the very identity of film is being sought again. Be- 2Can proposes a distribution cloud. We offer Be2Can films at our festival, as well as, by means of our distribution label, in cinemas, on VOD and high-quality television. We duly register the struggle between Netflix and the Traditionalists, yet we do not side with either of the competing parties. In our opinion, it concerns a cultural and generational divide, one that cannot be won, yet neither need it be lost, if approached with some degree of dexterity. Be2Can is RESISTANCE a bulwark standing up for film as a form of communication and artistic expression. But Be2Can is also COMPROMISE, as it basically SERIALISES films, offering them democratically to as wide an audience as possible. Be2Can has a dynamic relation to the festivals in the Czech Republic and Slovakia, because it makes an impact on them. Either by means of collaboration or competition. They no longer build their identity merely through taking over films from elsewhere, but through cultivation of revelatory sections. Be- 2Can is a critical collector and an attentive curator of the film gallery of the exhibits from the three A-list festivals. We yield discovery to others. The main mission of Be2Can continues to be serving as an example to the local film creators. I am fully aware that the absence of Czech and Slovak movies from the main competition at Cannes is highly discomforting, casting our film scene in a worse light than that of the Hungarians, Russians, Romanians State subsidies are a necessary precondition, yet receiving awards at festivals in the Czech Republic and Slovakia is no substitute for triumph on an international scale. The film premiere league is at Cannes. Something has happened and we have not been represented in it for a full half-century. All of us share part of the blame for the current state of affairs. Be2Can aims to be a great festival echo, not a local echo chamber, an insulated communication space, in which ideas repeat, amplify, yet is impenetrable to new impulses. Be2Can does not strive to be a platform for thematic mainstream or bumson-seats cinema, nor does it aspire to roll out the red carpet, throw glitzy parties, schmooze with the stars, attract the tabloid press and generous sponsors. Be2Can is a positive reference provocation. For society, for the critics, for creators. Welcome to Be2Can 4! Ivan Hronec Presentation of festival films Be2Can presents selected top-notch films from the world s three most prestigious festivals, applying the principle of multi-platform distribution through cinema, TV, VOD and DVD. It strives to provide the audience with an insight into that which is new at the festivals and to show films that are not screened within standard distribution. Be2Can is not confined to mere presentation, with its aim being a critical selection and discussion about the actual films, as well as their dramaturgy, policy and awards. Be2Can is a film festival, critical platform and debate forum rolled into one. Objective programming Our films are primarily cherry-picked from among the works that have appeared in the main competitions of the three A-list festivals those in Berlin, Venice and Cannes. Serving as the secondary source are the programmes of their subsidiary competition and non-competition sections. At this level, we in part accept the choices made by the festival programmemakers and juries, and compile the Be2Can schedule on the basis of their pre-selection. We are interested in prize-winning films and the roles played by the major festival awards in general, even when we do have doubts as to their qualities. A film gallery Be2Can does not mechanically take over someone else s choices. We perceive the main competitions of the big festivals as a representative probe into the current trends of global cinema, as well as a stimulus for polemics. Be2Can offers a strictly curated gallery, which enters into a dialogue with the competition sections. Moreover, it serves as a thorough filter, taking into consideration remarkable works that, for various reasons, may have been overlooked by the festival juries. Be2Can is not just a mirror, it holds up to its viewers a clearly defined view of that which is moving and shaking the contemporary art film. We build a gallery of cinematic works that, in our opinion, deserve special attention. Festival resonance At festivals, we listen, read, participate in the debates in the lobby. That helps us to assess which films are particularly vibrant, give rise to discussions and open up new, intriguing topics. This facet may well be even more important for us than the prizes awarded to the films by the juries. The main prize will be forgotten if it is not given to a film possessing the potential of resonating with the audience and the critics. On the other hand, a neglected title may in the future resonate much more strongly than a winner of a prestigious award. Scope for discoveries Be2Can is not necessarily a march-past of the greatest names that in themselves attract attention. It also focuses on lesser-known creators whose career may be at the very outset yet who afford an innovative view of cinema or present a notable form of poetics, linking up to the distinct trends of festival film. We do not want to offer our audience just tried-and-tested choices, we try to motivate them for discovering. Discussing and listening A voucher for Be2Can is also an invitation to discussion. We aim to engage the audience in the festival events and provide them with an above-standard information background for the individual films by means of specialist introductions, lectures, chats with the creators, master classes Our objective is to increase the awareness of that which is happening on the festival scene and in turn to instigate robust debate. We do not state facts, we ask. Both ourselves and our audience. A broader perspective Films by great creators do not appear in the main competitions out of the blue. Be2Can strives to attentively observe that which has been presented not only beyond the main sections of the Big 3, but also at the other major European festivals. And even when some films are not included in the Be2Can programme, we will always take them into consideration when creating the context to our titles on social networks, in the festival magazine, as well as in the accompanying lectures. An open festival The selection of films is not limited to the portfolio of the Film Europe Media Company, the festival s organiser. The main Be2Can programme section is open to all distributors. Its goal is to raise awareness of art films and gain for them the publicity they so richly deserve. Guests, not faces When mulling over those to appear in person for the festival films, we opt for guests who are able to put across a truly compelling view of the creation of the work they represent. We are not concerned with glitz and glamour; we above all strive to present inspiring observations and subjects for discussion. No pandering to popular taste Be2Can accepts the fact that our films are not for everyone. Accordingly, we target our communication at those who know what they want and why they want it. The Be2Can team

3 4 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 5 Ildikó Enyedi sa po osemnásťročnej tvorivej pauze triumfálne vrátila s filmom o Tele a duši. / After eighteen years of creative hiatus, Ildikó Enyedi made a triumphant return with the melodrama On Body and Soul. Berlinale 2017 O čistotě duše & kvalitě masa Text dramaturga filmových prehliadok Film Europe uverejňujeme v pôvodnej jazykovej verzii. Bez zbytečných řečí: i nejzarytější fanoušci berlínské přehlídky letos museli se zaťatými zuby uznat, že podobně mdlý, dramaturgicky neinvenční a kvalitativně rozkolísaný program se na festivalovém okruhu této kategorie hned tak nevidí. Jakkoli je třeba ocenit, že hned čtyři soutěžní snímky natočily ženy a žádná ze zemí nebyla zastoupena dvakrát, nelze se ubránit dojmu, že Berlinale začíná mít zásadní problém nejen s obsazením klíčových sekcí, ale i s vlastní identitou. Touha vytvořit ostrov podnětné diskuse a solidarity v aktuální atmosféře strachu a nejistoty související s intenzivní kulturní a společenskou proměnou se navzdory dobrým úmyslům poněkud minula účinkem. Současné mentální nepohodlí nám sice v kinosálech německé metropole paradoxně umožnilo přivinout se ke kinematografii ještě těsněji ale k čemu to, když se drtivá většina filmů dala jen stěží vydržet do konce? S trochou zjednodušení se dá říci, že do soutěže Cannes (a poslední dva roky také do výrazně se zvedajících Benátek) dnes míří lety prověřená garda starých mistrů naředěná jedním dvěma globálními objevy. Debutanti a aspirující tvůrci obsazují čím dál komplexněji Sundance a inovátoři s experimentátory zaplňují sloty buď v lehce tápajícím Rotterdamu, či naopak znamenitě postaveném Locarnu. Co zbývá na Berlín? Letošní ročník jistě poznamenaný i vyčkáváním mnoha tvůrců na pozdní odpověď z Cannes, kde se letos spektakulárně slavily sedmdesátiny dává navzdory pár čestným výjimkám lehce neutěšenou odpověď: paběrkování v nánosech zaměnitelného festivalového artu, často křečovitá snaha o formální či tematickou diverzitu a geografickou rozmanitost (africká insitní tvorba, rádoby tarantinovský čínský animovaný film) a zoufalá snaha přitáhnout režisérskou celebritu, která zrovna vykročila obskurním (Agnieszka Holland) nebo méně ambiciózním směrem (Sally Potter). Berlinale by zkrátka mělo výrazně rozšířit a lépe definovat svůj pohled a kutat o poznání hlouběji, aby v budoucnu vůbec obhájilo rozsah svého programu. Blbec k večeři Všudypřítomný symbol Berlinale potulný hnědý medvěd jako by tentokrát diváky připravoval na fakt, že hned několik filmů z hlavní soutěže bude z různých pozic tematizovat vztah člověka a divoké zvěře. Maďarský snímek O těle a duši (Teströl és lélekröl), jehož prostřednictvím se režisérka Ildikó Enyedi vrátila po dlouhých osmnácti letech na mezinárodní scénu, tento motiv využívá k ozvláštnění už tak poměrně nekonvenčního příběhu dvou odlišně zmrzačených lidí: stárnoucího finančního ředitele jatek a mladé uzavřené kvalitářky masa. Lehce excentrická, taktilní i odtažitá romance s prvky všednodenního dramatu a černé komedie rozehraná na pozadí krádeže hovězích afrodiziak v lepších momentech sugestivně tematizuje dualitu bdělosti a snění, zvířeckosti a humanity, duše a těla. Nezřídka se ale dostává do pasti svého poněkud křečovitě udržovaného konceptu a upadá do nemístné rozvleklosti. Sněžné exteriérové sekvence mají sice chvílemi až hypnotický nádech, lyričnost se tu občas efektně potká s explicitní brutalitou, výsledek je ale příliš nevyrovnaný a emočně podchlazený. Kombinace precizních geometrických kompozic, symbolického využití barev a soustředěné práce s herci nicméně v kontextu soutěžního výběru zapůsobila jako malé zjevení. Úspěšný comeback jedné z nejpozoruhodnějších evropských filmařek byl tudíž celkem bez námitek korunován udělením Zlatého medvěda pro nejlepší film. Z časoprostorových důvodů jsem ochutnal jen skromné sousto z dalšího díla hodného zkušeného filmového nimroda novinky polské klasičky Agnieszky Holland. Ta se od úvodních minut vydala Přes kosti mrtvých se slušným nákladem tvůrčí nesoudnosti a po keři podpálila rovnou celý les. Její antimyslivecké, fantasmagorické krimi, které si překvapivě odneslo Cenu Alfreda Bauera za umělecký přínos, podle reakcí přítomných českých kritiků ze všeho nejvíc připomínalo spárkatou zvěří natočený ekononsens. Dalším mdlým chodem, jehož požití vedlo chvílemi až k dávivému efektu, byl nový opus The Dinner režiséra Orena Movermana. Ten pro změnu svolal k večerní tabuli dva stárnoucí bratry a jejich partnerky, aby naléhavě probrali důsledky (zatím utajeného) zločinu, který nedávno spáchaly jejich děti. Nutno říci, že na rozbíhavý filmový guláš tohoto kalibru neexistuje dostatečně silný digestiv tragicky nepovedená, dramaturgicky rozplizlá adaptace bestselleru holandského autora Hermana Kocha působí trapně tam, kde chce být vtipná či satirická, a směšně tam, kde chce být seriózní. Nejde ani o slibovaný showcase hvězd typu Richarda Gera: strojenému vizuálu (otřesná montáž bitvy u Gettysburgu) definitivně láme končetiny střídavě přepjaté (nesnesitelný Steve Coogan) a panákovité herectví. Komedie (ne)mravů, rodinné drama, nebo moralita pro pokrytecké 21. století? Moverman chtěl všechno naráz a netrefil ani jedno. Střední až těžkou agonii u mě vyvolala i pozérská pseudoartová klauniáda jménem Colo portugalské režisérky Teresy Villaverde, která by mohla posloužit jako učebnicový příklad falešného uměníčka, jež okázalou nedramatičností maskuje nedostatek invence a bludná režijní rozhodnutí vydává za metodu. Poněkud masochisticky pojatý příběh rodiny dotýkající se existenčního dna se hodně spoléhá na zámlky nejspíš proto, že nemá co říct. Ani věrohodná psychologická sonda, ani cílená politická kritika, ani přesvědčivý obraz všedních důsledků ekonomické krize Colo je pouze nanicovaté sociální porno, které svou zarputilou depresivitou a sebedůležitostí spadá spíš do kategorie nezáměrného humoru. Člověk pak má tendenci vzít zavděk i filmem, jako byl japonský soutěžák Mr. Long mezi seriózností a nadsázkou zběsile přepínající žánrový megamix naturalistické jakuzácké gangsterky, sentimentálního dramatu a slapstickové komedie s prvky culinary cinema. Zcela nepředvídatelná, strhující i krajně iritující emocionální horská dráha patří mezi typická díla svého stvořitele režiséra, scenáristy a herce SABUa. Krvavé haiku, zahrané na balalajku. Trochu Kitano a trochu prostřeno. A aby toho nebylo málo, štěstí jsem neudělal ani s africkou kinematografií, kterou mám ve zvyku proti pochybovačům bránit vlastním tělem. Do kulis hlavního města republiky Kongo zasazený snímek Félicité francouzského režiséra senegalského původu Alaina Gomise sice otevírá některá, pro tento kontinent důležitá témata (postavení ženy v africké společnosti, tamní kultura chudoby) a nabízí i ždibec autenticity, nicméně horlivost a vysoké ambice tu vyústily do nesmyslně natahovaného festivalu režijní naivity. Školácky a zcela nekoncepčně využité filmové prostředky, absence struktury i jakéhokoli rytmu, křečovité metafory. Film, který by patřil mezi slabší kusy i na Famufestu, působil hlavně ve své druhé polovině jako nahodilý generátor výjevů, jenž si až příliš vypomáhá africkou i vážnou hudbou. Poznámka pod čarou: na použití některých partitur Arva Pärta už by mělo v kinematografii platit embargo. Rozhodnutí berlínské poroty vedené králem subverze Paulem Verhoevenem udělit Velkou cenu poroty právě snímku Félicité, lze proto chápat v lepším případě jako čistý trolling, v horším případě jako výsledek klasické festivalové diplomacie, a v tom nejhorším jako kolektivní pohřeb soudnosti. zované tituly navíc pojí společné téma hledání: snaha dopátrat se naděje tam, kde už pro ni zdánlivě není místo. Premisa Arslanova meditativního snímku je velmi prostá: rozvedený stavební inženýr Michael se dozvídá o náhlém úmrtí otce a plánech své přítelkyně odjet na rok pracovně do Washingtonu. V aktu nečekané sebereflexe se rozhodne vzít svého čtrnáctiletého syna Luise, který citelně trpí jeho trvalou absencí, na cestu do Norska, kde nebožtík už léta v dobrovolné samotě přebýval. Výprava, jejímž primárním cílem má být důstojný pohřeb a aranžmá pozůstalosti, se stane Michaelovou šancí, jak se k odcizenému synkovi opět přiblížit. Arslanovi se podařilo v jádru jednoduchému filmu vtisknout neodolatelně hypnotický rytmus udávaný především dlouhými jízdami autem: promyšlené (ve finále až čtyřminutové) záběry panoramatických výhledů a otevřených cest jsou navíc zřetelnou metaforou vztahu obou tápajících postav, které neměly čas naučit se chovat v přítomnosti toho druhého, natož přivyknout společným rituálům každodenního života. Vůbec nevadí, že se za celou dobu vlastně nic osudového nestane Arslan trpělivě, uměřeně a s neokázalou noblesou zachycuje složitý proces sbližování lidí, kteří mluví buď příliš málo, nebo moc, ale skoro vždycky ve špatnou chvíli. Bright Nights využívají nekonečně jasných norských nocí k bezmála lucidnímu efektu. Znamenitě nasnímaný i zahraný snímek (Stříbrný medvěd za nejlepší mužský herecký výkon pro Georga Friedricha je zcela namístě) tak díky chytré režii a citu pro tempo poskytuje spoustu prostoru pro niterné divácké prožívání a imaginaci. Mlžný vibe filmu a průběžnou diváckou introspekci ještě Berlinale by mělo lépe definovat svůj pohled, aby v budoucnu vůbec obhájilo rozsah svého programu. podporuje ambientní zvuková složka, jejíž evokativnost vybrousil k dokonalosti norský skladatel Ola Fløttum (viz Östlundova Vyšší moc). Navzdory svému komornímu charakteru a dramatické skromnosti se tak Arslanův podmanivý příspěvek ke kánonu tzv. Berlínské školy stává podmanivou úvahou nejen o lítosti, ztrátě a naději, ale také o potřebě změny, která si často žádá bolestivou reflexi. Zatímco Arslan svým novým filmem opustil komfortní zónu, mnohými už lehce penzionovaný finský bard Aki Kaurismäki zůstává i ve filmu Druhá strana naděje především filmařem okamžitě rozpoznatelné lakoničnosti a empatie. Přesto jeho snímek o syrském uprchlíkovi, který hledá azyl v Helsinkách, způsobil v Berlíně malou senzaci: stále aktuální politické téma jako by severskému klasikovi pomohlo vystoupit z rutiny jeho posledních titulů a jeho svébytné uchopení mu po zásluze vyneslo Stříbrného medvěda za režii. Druhá část Kaurismäkiho plánované přístavní trilogie sice nepřináší do jeho stylu žádné prudké inovace, ale disponuje nevídaně vtipným scénářem geniálně úsečné slovní výměny a smrtelně vážně pronášené vtipy by se tu daly citovat hodiny i sevřenou strukturou eliminující jakýkoli balast a umožňující plynulé prolínání dvou příběhových linií. Už dlouho si jeho odměřené outsiderské studie tak nonšalantně nevystačily s čistě filmovou řečí (úvodní sekvence na téma A je tu rozvod ); už nějaký čas nepůsobil jeho strohý i gentlemanský, záměrně utopický, a přece tak povědomý svět podobně současným a vitálním dojmem. Za všemi těmi precizními studenými kompozicemi tu zase jednou stojí zcela odzbrojující, pronikavá i jímavá oslava solidarity a lidské důstojnosti. Kaurismäki nechal s úsporností sobě vlastní na Berlinale zaznít hlas lidí, pro které naděje znamená věřit tam, kde by bylo snazší pochybovat. Příjemně podroušené kuře melancholik Aki Kaurismäki sice nebylo schopno dojít během závěrečné slavnostní ceremonie ani na pódium, překvapivá svěžest jeho nejnovějšího snímku však byla jedinou radostně konsenzuální událostí festivalu na jeho kvalitách se shodli diváci, kritici i porota. To ale neznamená, že šlo o absolutní umělecký vrchol berlínské přehlídky. Ten se pro mě nakonec skrýval v místech, kde bych jej před festivalem tak úplně neočekával na jihoamerickém kontinentu a na samotném dně jurodivé kritické tabulky časopisu Screen. Všichni ti fantastičtí mladí muži a ženy Latinskoameričtí tvůrci měli letos na Berlinale velkorysé zastoupení, především pak v avantgardně, esejisticky a obecně experimentálněji orientované sekci Fórum a autorsky zaměřené sou- Severská světla v soumraku Mraky odtáhly z berlínské soutěže především díky dvěma titulům situovaným do skandinávských zemí: nenápadnému německému dramatu Thomase Arslana Bright Nights (Helle Nächte) zasazenému do impozantních horských kulis severního Norska a novince finského sebeironického romantika Akiho Kaurismäkiho Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen). Oba formálně výrazně stylitěžní Panoramě. Nejprestižnější pozice v hlavní soutěži nicméně obsadilo transgender drama Fantastická žena (Una mujer fantástica) renomovaného chilského režiséra Sebastiána Lelia (který před čtyřmi lety v Berlíně bodoval zručnou diváckou dramedií Gloria) a historické drama Joaquim neortodoxní portrét revolucionáře z dílny brazilského solitéra Marcela Gomese. První jmenovaný byl pro mne intuitivním favoritem o co víc jsem mu ale držel palce, o to větší bylo rozčarování. Leliův pokus vzdorovat aktuální době temna emancipačním příběhem, který by transsexuální lidé mohli vnímat jako nenásilné a netriviální povzbuzení plné krásy, elegance a poezie, budil jistě nejen u mě ryzí sympatie. Výsledek je ale bohužel zvláštně letargický v důsledku nezvládnuté epizodické struktury a neschopnosti téma originálně rozvinout až nemotorný, jen těžkopádně evokující almodóvarovský senzualismus. Z důležitého, potenciálně strhujícího filmu tak zbylo jen sladké genderové mámení. Přílišná snaživost oslabuje jak souhru naturalistických a lehce magických poloh, tak i samotnou katarzi vzpomínat tudíž lze snad jen na pár zručně nasnímaných scén, pár obrazů zachycujících půvab a důstojnost jedné utlačované bytosti a vskutku fantastický, v každém ohledu plně múzický výkon herečky Daniely Vega. Zatímco nadšeně přijatý Leliův snímek byl trochu absurdně odměněn cenou za nejlepší scénář, Gomesův nevšední komentář k portugalské kolonizaci Brazílie prošel u takřka všech typů publika zcela bez povšimnutí. Abych tuto ignoranci patřičně vyvážil, šel jsem na Joaquima během jednoho týdne hned dvakrát vychutnat si radost z objevu a zároveň jej podrobit zkoušce druhým zhlédnutím v krátkém časovém horizontu; ujasnit si, čeho jsem byl vlastně svědkem, ale také konečně naplno prožít stav zvláštního vytržení, kvůli kterému se na festivaly vlastně jezdí. Joaquim je formálně překvapivou, významově bohatou a nevtíravě angažovanou expedicí do oblasti Všeobecných dolů (Minas Gerais) v Brazílii druhé poloviny 18. století, která je v té době portugalskou kolonií. Skutečná historická postava brazilský hrdina a jeden z předchůdců latinskoamerické svobody Joaquim José da Silva Xavier přezdívaný Tiradentes ( Trhač zubů ) Gomesovi posloužila k podvratné, neokázale demytizační a přitom brutálně aktuální variaci na životopisný film kříženou s tropickým westernem. Už úvodní záběr na hlavu (v roce 1792 oběšeného a následně rozčtvrceného Joaquima) naraženou za prudkého lijáku na kůlu metaforicky hovoří o koncepci celého díla: kapky postupně rozostřující náš obraz jsou výmluvným připomenutím faktu, že naši historickou perspektivu sice nutně zkresluje čas, ale to neznamená, že se nemůžeme pokoušet dopátrat pravdy. Gomes dociluje poutavě realistické evokace minulosti často jen prostřednictvím světla, chytře využívá anamorfických objektivů a jeho fyzická, živelná kamera důvtipně maže psychologickou bariéru mezi současným divákem a historickou postavou. Joaquim navíc svým rytmem v kombinaci s takřka úplnou absencí hudby, důrazem na detail, záměrně eliptickou stavbou a vizuálním pojetím nenapodobuje ani žádný z aktuálních festivalových trendů je neobyčejně ryzí a naléhavý tím nejméně spektakulárním způsobem. I ty nejvšednější nebo zdánlivě čistě poetické situace tu často mají svůj hluboký smysl: když jednoho rána vidíme nesmělý pokus indiánského průvodce a afrického otroka o společný zpěv, nejde jen o vyjádření individuality a přirozený výraz vzdoru proti portugalské nadvládě. Najednou jako by se před námi ze dvou různých jazykových i hudebních tradic rodily první obrysy dnes slavných latinských žánrů. Joaquim je subtilním, ale nekompromisním odsouzením různých podob rasismu, otrokářství, kapitalismu a kolonialismu maskovaným za nekonvenční privátní životopis zubaře-zlatokopa, který se stal hlavou spiknutí proti portugalské koruně a symbolem brazilského boje za nezávislost. Zřetelná kritika sociální nerovnosti a institucionální krize i prohlášení k ohrožení občanských práv v současné Brazílii? Jistě, ale také kinetické stopování jejích kořenů v problematické minulosti. Přesto jako by byl Joaquim především uhrančivým obrazem nenápadného, ale o to zanícenějšího obrácení. Skutečnost, že si z berlínské soutěže letošní bídné úrovně neodnesl žádnou z cen, naviguje mé myšlenky ohledně mezinárodní festivalové poroty směrem k procesům typickým na některých budapešťských jatkách Aleš Stuchlý

4 6 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 7 Berlinale 2017 On the purity of the soul & the quality of meat To put it briefly: even the Berlinale s staunchest fans would have to admit, albeit begrudgingly, that this year s festival programme was simply mawkish, uninventive and of a dubious quality. Even though one should appreciate the fact that four of the competing films were shot by women, and that no country was represented by more than one work, it is impossible to shake off the impression that the Berlinale has begun struggling not only with filling the key sections but also with the difficulty of maintaining an identity of its own. Notwithstanding the good intentions, the desire to create an island of inspiring debate and solidarity amidst the present atmosphere of anxiety and uncertainty, resulting from an intensive cultural and social transformation, went astray. The current mental discomfort may have, paradoxically, made it possible for us to snuggle up to cinema even closer yet what was it good for, given that it was difficult indeed to sit through the overwhelming majority of the films till the very end? To simplify the issue somewhat, it can be said that Cannes (and over the past two years, the markedly rising Venice festival too) has become the destination of choice for the established old masters, spiced up with one or two global discoveries. Debuting and aspiring creators have in ever greater numbers flocked to Sundance, while innovators and experimenters have filled in the slots in the slightly grappling Rotterdam and the excellently constructed Locarno. So, what exactly has been left over to the Berlinale? Despite a few glowing exceptions, this year s edition affected in part by many a filmmaker s waiting for belated responses from Cannes, which is now celebrating its 70th anniversary has given a dismal answer: gleaning in the deposits of interchangeable festival art films, an often palpable seeking of a formal and thematic diversity and geographic miscellany for their own sake (amateurish African creation, the pseudo-tarantinean Chinese animated film), as well as a desperate endeavour to attract celebrated directors, which either turned in an obscure (Agnieszka Holland) or a less ambitious direction (Sally Potter). By and large, so as to be able to defend the scope of its programme in the future, the Berlinale should significantly expand and better define its view, and delve far deeper. A moron for dinner The festival s omnipresent symbol the wandering brown bear seemed to have alerted the audience to the fact that several films included in the main competition would, from differing viewing angles, focus on the relation between humans and wild animals. The Hungarian feature On Body and Soul, with which the director Ildikó Enyedi returned to the international scene after a pause of 18 years, makes use of this motif with the aim to present in a singular manner an unconventional story of two differently deformed characters: the ageing financial director of a slaughterhouse and an introspective young meat-quality inspector. In its better moments, the slightly eccentric, both tactile and abstract romance, possessing elements of everyday drama and black comedy unfurling against the backdrop of a theft of bovine aphrodisiacs suggestively puts forth the duality of wakefulness and dreaming, the animal and the human, body and soul. Not unfrequently, however, Enyedi falls into the trap of her rather strained concept, lapsing into inappropriate lengthiness. And although now and then the snowy outdoor sequences are almost hypnotic, and the lyricism is occasionally effectively coupled with explicit brutality, the outcome is overly imbalanced and emotional ly overcooled. Nonetheless, within the context of the competition, the combination of precise geometric compositions, the symbolic use of colours and the earnest work with the actors can be deemed to be a minor revelation. Consequently, the accomplished comeback of one of the most remarkable European filmmakers was deservedly rewarded with Enyedi s receiving the Golden Bear for Best Film. For time and space reasons, I only tasted a modest morsel from a new work by a seasoned matador, the distinguished Polish director Agnieszka Holland. From the very first minutes, the strange, feisty eco-thriller reveals her considerable lack of judgment. In the unanimous opinion of the Czech critics present at the festival, Holland s Spoor, an anti-hunting, phantasmagoric murdermystery, which, surprisingly, won the Silver Bear Alfred Bauer Prize for opening new perspectives on cinematic art, was more than anything reminiscent of a nonsensical eco-reverie shot by hoofed game. Another vapid dish, which now and then even had one of the verge of nausea, was Oren Moverman s new opus, The Dinner. The Israeli-American director observes two ageing brothers and their partners, who have got together so as to discuss the consequences of (for the time being, undisclosed) crime recently committed by their children. I feel obliged to point out that there is not a digestive strong enough for one to stomach a diverging film goulash of such a calibre Moverman s tragically botched, dramaturgically diffuse adaptation of the Dutch author Herman Koch s bestselling novel comes across as simply cringe-worthy when it strives to be witty or satirical, while being risible when it tries to be serious. The film could not be saved by Richard Gere and other stars: the laboured visual aspect (an appalling montage of the Battle of Gettysburg) is definitively administered a death blow by the alternatively exalted (the unbearable Steve Coogan) and stiff acting. A comedy of (foul) morals, a family drama, or a morality play for the hypocritical 21st century? Moverman had evidently aimed to put everything together, yet failed to hit any of the targets. I was in the throes of medium to grave agony when trying to endure Colo, a piece of pretentious pseudo-art buffoonery directed by Portugal s Teresa Villaverde, which could serve as a textbook example of false craft that by means of the ostentatious lack of drama masks the absence of invention, with haphazard decision-making masquerading as method. A rather masochistically conceived story of a family touching the existential bottom amply To be able to defend the scope of its programme, the Berlinale should better define its view. relies on silent passages most likely because it has nothing to say. Colo is neither a veritable psychological probe, nor a targeted political critique, nor, for that matter, a convincing tableau of the economic crisis s impacts on everyday life it is mere insipid social porn that, owing to its obstinate depressiveness and selfindulgence, rather falls within the category of the unintentionally comic. Consequently, one even felt like looking favourably on a film such as the competing Japanese fable Mr. Long, a mega mix of genres, frantically switching between seriousness and hyperbole, blending naturalistic Yakuza-inspired gangster movie, sentimental drama and slapstick comedy sporting culinary cinema elements. This entirely unpredictable, torrential and incredibly irritating emotional roller coaster is a work that bears every single hallmark of its creator, the director, screenwriter and actor Hiroyuki Tanaka, perhaps better known under the pseudonym SABU. A blood-drenched haiku, played on a balalaika. A little bit like Takeshi Kitano and a little bit twisted. This time, I did not even have any luck with African film, which I have always vehemently defended against the naysayers with might and main. Félicité, a feature by the Franco-Senegalese director Alain Gomis, set in Kinshasa, opens up some subjects of relevance for the continent (the status of women in society, the overwhelming local poverty) and offers a pinch of authenticity, yet ardour and high ambition have resulted in an unreasonably protracted feast of creative naivety. Cumbrously and wholly non-conceptually employed cinematic means, the absence of structure and any rhythm whatsoever, spasmodic metaphors. Particularly in its second half, the film, which would certainly be deemed feeble even at a festival of student movies, came across as an incidental generator of scenes, overly taking recourse to and seeking aid Aki Kaurismäki udivil nielen množstvom vypitého vína, ale predovšetkým sviežim návratom do formy v podobe Druhej strany nádeje. Aki Kaurismäki amazed people not only by the amount of wine he drank, but also by returning with a masterpiece: The Other Side of Hope. in African and classical music alike. A footnote: there should be a blanket ban on making use of some of Arvo Pärt s scores in film. The decision made by the Berlinale jury headed by the king of subversion himself, Paul Verhoeven to award Félicité the Grand Jury Prize can therefore be understood as pure trolling in the better case, the outcome of the traditional festival diplomacy in the worst case, or, in the very worst, as a collective funeral of judiciousness. tion by the Norwegian composer Ola Fløttum (he also wrote the score for Ruben Östlund s Force Majeure). In spite of its intimate, chamber-like nature and dramatic austerity, Arslan s enthralling contribution to the canon of the Berlin School has become a captivating contemplation on repentance, loss and hope, as well as the necessity of making a change, which often has to be preceded by painful reflection. Whereas with his new opus Arslan has abandoned his comfort zone, the now by many somewhat pensioned off Finnish bard Aki Kaurismäki has in The Other Side of Hope remained a filmmaker of an immediately discernible concision and empathy. Nevertheless, his feature about a Syrian refugee, seeking asylum in Helsinki, caused a minor sensation in Berlin: it would seem that the still topical political theme has helped Kaurismäki to relinquish the routine of his previous titles. His singularly wry refugee comedy has rightly earned him the Silver Bear for Best Director. The second instalment of Kaurismäki s planned port trilogy has not permeated his style with any bold innovations, yet it is based on an eminently witty screenplay, containing a plenitude of in spired terse dialogues and jokes uttered in deadly seriousness, as well as a compendious structure devoid of any ballast and duly allowing for the smooth inosculation of two storylines. It has been a long time since his curt outsider studies have so nonchalantly made do with a purely cinematic parlance (the opening sequence on the theme of incipient divorce); it has been some time since his astringent and gentlemanlike, deliberately utopian, yet so faintly familiar universe, has come across as contemporary and vital as in his new film. Yet all those rigorous, cold compositions have always had something in common: a disarming, piercing and absorbing celebration of solidarity and human dignity. In his own peculiar, elliptical style, Kaurismäki granted at the Berlinale a voice to the people for whom hope means believing in something that would be much easier to doubt. Although Aki Kaurismäki, a pleasantly tipsy melancholic chicken, was not capable of making it to the stage during the final ceremony, the opinion of his strikingly vigorous new film was the one and only joyous concordant assessment at the Berlinale, with its qualities having been lauded by the audience, the critics and the jury alike. Nonetheless, I would not consider it the absolute zenith of the festival. I myself discovered it in places where I would not quite have expected it to be found in Latin America and at the very end of the ScreenDaily s film reviews. All those fantastic young men and women Latin American film creators were amply represented at this year s Berlinale, particularly in the Forum section, presenting avant-garde, experimental works, essays, long-term observations and political reportage, and the Panorama section, focusing The Northern Lights in the twilight The clouds dispersed in Berlin s competition mainly owing to two titles situated in Nordic milieus: Germany s Thomas Arslan s inconspicuous drama Bright Nights (Helle Nächte), set against the impressive backdrop of mountains in the north of Norway; and a new feature by the self-ironising Finnish romantic Aki Kaurismäki, The Other Side Of Hope (Toivon tuolla puolen). What is more, the two markedly formally stylised pieces are akin by the theme of quest: the pursuit of hope where there is seemingly none left. The premise of Arslan s meditative feature is very simple: Michael, a divorced civil engineer, learns of the sudden death of his father and the intention of his partner to work for a year in Washington, DC. In an act of unexpected self-reflection, he decides to take his 14-year-old son Luis, who has evidently suffered due to his permanent absence, on a trip in Norway, a country his deceased father had lived in for years in voluntary isolation. The journey, whose prime objective is to arrange a decent funeral for his father and sort out his personal effects, turns out to be an opportunity for Michael to reunite with his estranged son. Aslan has duly succeeded in imbuing his essentially simple film with an irresistibly hypnotic rhythm, largely set by the long car rides. In addition, the well-considered (up to four minutes long in the end) takes of panoramic views and open roads serve as a lucid metaphor of the relationship between the two fumbling characters, who had no time to learn how to behave in each other s presence, let alone to get accustomed to the shared rituals of everyday life. Never mind that nothing actually happens throughout the film patiently, modestly and with an unpretentious nobleness, Arslan captures the complex process of rapprochement between people who either talk too little or too much, yet always at precisely the wrong moment. Bright Nights utilises the infinitely bright Northern nights to give rise to an almost glowing effect. Thanks to an ingenious direction and sense of tempo, the splendidly shot film, featuring superlative actors (Georg Friedrich s performance richly deserved the Silver Bear for Best Actor), affords the audience plenty of food for thought and scope for imagination. Its misty vibe and the invitation for continuous introspective reflection are further enhanced by the ambient music, whose evocativeness has been refined to perfecon new films by renowned directors, debuts and new discoveries. Yet the most prestigious positions in the main competition were attained by the transgender drama A Fantastic Woman (Una mujer fantástica), by the fated Chilean filmmaker Sebastián Lelio (four years previously, he had garnered applause in Berlin with the clever dramedy Gloria), and the historical drama Joaquim, an unorthodox portrait of the Brazilian revolutionary hero from the workshop of the independent director Marcelo Gomes. A Fantastic Woman was an intuitive favourite of mine yet the more I crossed my fingers, the greater was my subsequent disappointment. Lelio s attempt at defying the current dark ages with an emancipation story, one that transsexuals could perceive as an unlaboured and non-trivial encouragement teeming with beauty, elegance and poetry, gave me and, undoubtedly, others too, a warm glow. Regrettably, the outcome is strangely lethargic and in consequence of its wayward episodic structure and the failure to develop the theme in an original way rather cumbersome, only stodgily evoking the Almodóvarean sensuousness. As a result, all that was left of the relevant, potentially engrossing film is sweet transgender delusion. The excessive assiduity enfeebled the blending of the naturalistic and slightly magical facets, on the one hand, and the power of catharsis, on the other what one can recall are thus perhaps a few dexterously crafted scenes, a few images capturing the grace and dignity of an oppressed being, and the truly fabulous, in all respects artistically extraordinary, performance given by Daniela Vega. Whereas Lelio s film was enthusiastically received and, somewhat absurdly, earned the Silver Bear for Best Screenplay, Gomes s remarkable account of the colonisation of Brazil by Portugal was paid scant attention by virtually all types of audience. So as to counterbalance the disregard ever so slightly, I went to see Joaquim twice within a week to relish the joy from my discovery, to verify my first impression, as well as, after all, to surrender fully to the strange exaltation, the feeling that, after all, actually makes people attend festivals in the first place. Joaquim is a formally intriguing, semantically ample and discreetly socially engaged expedition to Brazil s Minas Gerais mining region in the second half of the 18th century, when it was a Portuguese colony. A real historical figure, Joaquim José da Silva Xavier, nicknamed Tiradentes ( Tooth-puller ), a Brazilian national hero, the leader of the first organised movement whose aim was the country s full independence, served Gomes for his subversive, inglorious demythising, yet brutally timely variation on the biopic, crossed with the tropical Western. The very opening take of Joaquim s head (in 1792, the revolutionary was hung and subsequently his body was cut to pieces) stuck on a pole amid a rainstorm, metaphorically indicates the film s conception: the drops gradually blurring the image aptly highlight the fact that our historical perspective may be distorted by time, yet that does not preclude us from seeking out the truth. Gomes has frequently attained a grippingly realistic evocation of the past merely by means of light, making clever use of anamorphic lenses, with his physical, spontaneous camera adroitly removing the psychological barrier between the contemporary audience and the historical figure. What is more, with its rhythm, combined with an almost total absence of music, emphasis on detail, its wittingly elliptical structure and visual conception, Gomes does not imitate any of the current festival trends his Joaquim is eminently authentic and cogent in the least spectacular of manners. Even the most banal or seemingly purely poetic situations possess profound meanings. A case in point is a morning scene, within which we observe the timid attempt of a member of an indigenous Brazilian tribe and an African slave to sing together, that does not only serve to express individualism and a natural form of defiance against the Portuguese supremacy. All of a sudden, it seems we are bearing witness to the first outlines of the now renowned Latin American genres, born from two different linguistic and musical traditions. Joaquim is a subtle, though uncompromising, condemnation of all kinds of racism, slavery, capitalism and colonialism, concealed within an unconventional biography of a dentist/gold miner, who would become the leader of a rebellion against the Portuguese colonial power and a symbol of Brazil s fight for freedom and independence. An outspoken denunciation of the social inequality and institutional crisis, a manifesto pointing out the threat civil rights face in today s Brazil? Yes indeed, but also a kinetic tracing of its roots in the problematic past. All the same, Joaquim above all comes across as a bewitching account of an inconspicuous, yet all the more fervent transformation. The fact that, amidst the dubious standard of this year s festival competition, the film did not receive any prize in Berlin, steers my thoughts regarding the international jury in the direction of the proceedings carried out in some of Budapest s slaughterhouses Aleš Stuchlý

5 8 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 9 Prišiel s dáždnikom, odišiel so Zlatou palmou. Švéd Ruben Östlund ovládol Cannes konceptuálnym Štvorcom. Came in with an umbrella, left with the Golden Palm. Swedish director Ruben Östlund dominated Cannes with his bold conceptual film The Square. Cannes 2017 Rok rozpadajících se rodin Text dramaturga filmových prehliadok Film Europe uverejňujeme v pôvodnej jazykovej verzii. Otázka, do kdy bude pevnost jménem Cannes vzdorovat atakům nových modelů distribuce a produkce filmů, byla rozřešena ještě před začátkem letošního ročníku. Poprvé v historii se v programu festivalu objevily televizní seriály. A především poprvé se přímo v hlavní soutěži ocitly snímky zaštítěné streamovacím gigantem Netflix. Tedy snímky, jejichž primárním distribučním kanálem už není síť kin, nýbrž obrazovky a přenosné displeje. Canneská rodina se tak po letech hájení posvátnosti plátna rozrostla o nového člena. Ale společné soužití mělo daleko k idyle. Pokud v prvních dnech festivalu něco hýbalo kuloáry, nebyly a na streamu. Není třeba asi zvlášť zdůrazňovat, že pevnou součástí tohoto systému je i samotný festival v Cannes, který z něj to jen diskuse o možném impeachmentu Donalda Trumpa, ale především kontroverze spojené s Netflixem jako platformou, která ohrožuje kinematografickou tradici a dědictví, jež Cannes po Netflix zvyklosti nerespektuje, ačkoli v tomto případě drobně čerpá prostředky. desetiletí stráží. Není tajemstvím, že uvedení v kinodistribuci není ustoupil a pro soutěžní snímky Okja a The Meyerowitz Stories pro streamovací a produkční impérium zvlášť atraktivní. Netflix (New and Selected) vyjednal limitované okénko v místních kinech. Ředitel Centre National du Cinéma et de L Image Animée, narazil se svým ojedinělým pokusem, ambiciózním dramatem Cary Fukunagy Bestie bez vlasti, které v kinech propadlo. Od Christophe Tardieu, po francouzsku žehral na typický americký imperialismus, debatovalo se o zpřísnění podmínek soutě- té doby jednoznačně preferuje šíření filmů prostřednictvím své VOD platformy. To však koliduje se zažitým francouzským systémem, který z kinodistribuce financuje produkci nových snímků, ce a nedotknutelnosti hypnotického účinku plátna se ocitl její že. Spory zasáhly i samotnou porotu. V pozici zastánce tradi- navíc vyžaduje 36 měsíců rozestupu mezi uvedením v kinech předseda Pedro Almodóvar. Proti němu s typickým uličnickým úsměvem vystoupil zlobivý porotce a zástupce Hollywoodu Will Smith, který streamování a lepší dostupnost filmů naopak označil za věc prospěšnou pro globální porozumění kinematografii. Almodóvar pak měl kategoricky oznámit, že žádný titul Netflixu nepovažuje za relevantního kandidáta na Zlatou palmu, což možná byl jen nabroušený bonmot, nicméně ani jeden z filmů si skutečně cenu neodnesl. Nejlepší pointu ostré přestřelky nakonec obstaral sám španělský tvůrce, když pár dní po skončení festivalu prosákly na veřejnost zprávy, že jedná s Netflixem o svém prvním seriálovém projektu. Zdánlivá anekdota věrně odráží určitou schizofrenii, v níž se ocitl i samotný festival. Na jedné straně je tu jeho pověst a image opřená do značné míry o konzervativní hodnoty, na druhé straně neodbytná realita, v níž streamovací giganti jako Amazon či Netflix stále výrazněji pronikají i na pole artového filmu. Nedá se ovšem říci, že jejich dosavadní vlastní produkce nabízí konzistentní vizi. Amazon se přinejmenším prezentoval snímky formálně výraznými. Mysteriózní féerie Wonderstruck Todda Haynese nadchla americkou kritiku, tradičně adorující režisérovu tvorbu, jinak ale vzbudila distancované reakce nedotaženou stylizací, chatrnými postavami, těžkopádně melodramatickým tónem i absurdními dějovými zvraty. Druhým titulem Amazonu byl podchlazený brutální (anti)thriller Lynne Ramsey Nikdys nebyl (You Were Never Really Here), v němž si Joaquin Phoenix zahrál silně traumatizovaného zachránce žen v nesnázích. Pomalá, odtažitá, nedějová a scenáristicky spartánská variace filmu noir, v níž je kladen maximální důraz na vytříbený vizuál a atmosférickou hudební složku Johnny Greenwooda, sklidila jednohlasný aplaus kritiky a odešla s dvojicí cen (nejlepší herec a scénář). U titulů Netflixu se těžko hledá jiné slovo než eklekticismus. Ten koneckonců vystihuje většinu původní filmové tvorby streamovací platformy, která pracuje s extrémně variabilním vzorkem publika a snaží se tak uspokojit širokou poptávku. Okja slibovala další z extravagantních žánrových spletenců korejské megastar Joon-ho Bonga, ale příběh futuristického super-vepře, v němž se odlehčený groteskní tón prolíná s naléhavými a apelativními výjevy zvířecí genocidy, vyznívá ve srovnání s režisérovými předchozími filmy ploše a nezáživně. Ze zcela opačné části spektra jako by přicházel snímek The Meyerowitz Stories, intelektuálně břitká a brilantně napsaná rodinná kronika spletená z trojice příběhů, v jejichž centru stojí rodina, vztah mezi sourozenci a vymezování se vůči autoritě otce. Autorský film Noaha Baumbacha vychází z tradice židovských existenciálních tragikomedií, nabízí ostře charakterizované figury i famózní herecké výkony v čele s životní kreací Bena Stillera. Pokud někde lze spekulovat o tajném embargu Netflixu, je to u ceny za nejlepší scénář. Baumbach oproti předchozím filmům poněkud zpřístupnil svou poetiku, přesto jeho psaní neztrácí neobyčejnou duchaplnost a citlivost k vnitřnímu životu postav. Téma rodinné krize, nefunkčních, rozpadajících se rodin prostupovalo celou soutěží jako hlavní motiv. Filmový kritik Českého rozhlasu Pavel Sladký k tomu dodává: Nepochopení, odcizení a vina pronikly ve filmech do nejužšího kruhu pokrevních příbuzných, vpříčily se mezi rodiče a jejich děti anebo mezi manžele a poznamenaly polovinu soutěžních filmů. Rozklad vztahů nesloužil tvůrcům jen k zachycení intimní krize, ale i ke kritickému komentáři o stavu společnosti. Andrej Zvjagincev se po svém mistrovském opusu Leviatan vrátil k tématu ruské střední třídy, které nepříliš přesvědčivě pojednal ve svém starším filmu Jelena. V aktuálním dramatu Nemilovaní (Neljubov) se zaměřil na rozpadající se manželský svazek Borise a Ženi, který výrazně poznamená jejich malého syna Aljošu. Studené, bezskrupulózní a do sebe zahleděné rodiče probere z citové letargie až jeho záhadné zmizení. Zvjagincev zobrazuje své hrdiny jako narcistní, necitlivé, výchovou poznamenané jedince, jednotky ve společnosti, která ztrácí schopnost empatie. Z podobně intelektuální pozice ke své společenské anamnéze přistoupil i Michael Haneke v Happy Endu, který volně navazuje na drama o umírání Láska. Rakouský mistr zdrženlivosti a pozorování tentokrát narazil v komplexním rodinném portrétu na limity své sociologické metody, když namísto vrstevnaté sondy do života vyšší střední třídy nabídl spíše nesourodý kompilát stereotypů a psychóz, které neosvěží ani rozpačité zapojení moderních technologií a sociálních sítí. Hanekeho film zosobňuje tvůrčí rozpačitost tváří v tvář proměňující se společnosti, kterou lze jen sotva obsáhnout v několika letmo načrtnutých charakterech. Drastičtější perspektivu si zvolil řecký tvůrce Jorgos Lanthimos, jeden z průkopníků řecké divné vlny. Po sérii svérázných dystopických tragikomedií se tentokrát ve filmu Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer) s dvorní scenáristkou Efthymis Filippou pustil do aktualizace Euripidovy tragédie Ifigenie v Aulidě. Do zdánlivě klidného života elitního amerického chirurga zasáhne neblahá vyšší moc, která na sebe vezme podobu dospívajícího chlapce, jehož s hlavním hrdinou pojí tajemné pouto. Drakonické výjevy tentokrát nevykupuje ani náznak komi- ky. Lanthimos zachycuje rozklad jedné dobře situované rodiny, bezbrannost rodičů proti katastrofám, jež na jejich hlavy uvaluje neznámá symbolická autorita. I přes možné výhrady k naplnění osudového konceptu nelze zpochybňovat suverenitu, s jakou si Lanthimos udržuje svůj režijní rukopis a vyšinutou poetiku, zároveň tvrdohlavost, s níž vede herce zvučných jmen. Duo Nicole Kidman a Colin Farrell si vedle Zabití posvátného jelena odbylo v soutěži ještě jednu svéráznou avantýru. V remaku dramatu Oklamaný také Sofia Coppola pracuje s premisou usedlého společenství, tentokrát dívčího internátu v kulisách americké občanské války, do nějž proniká cizorodý a rozkližující element, v tomto případě vojenský sběh John McBurney. Navzdory robustní jižanské poezii a výjimečné kameře však snímek zapůsobil spíš jako samoúčelné žánrové cvičení. Podstatně současnější tvář Ameriky se pokusili zachytit bratři Ben a Joshua Safdieovi ve feťácké fuze Dobrý časy, která též pracuje s motivem rozbitého rodinného pouta mezi nesourodou dvojicí bratrů-zločinců. Zběsilá, pádící, neučesaná a dějově nahodilá zámořská odpověď na sociální dramata bratří Dardennů může sloužit coby reprezentant dalšího trendu v soutěžním výběru, který bychom mohli popsat jako odklon od spojitosti k rozvratu. Filmový publicista Šimon Šafránek shrnuje: Jde o formální náklon k agresivnímu střihu, kdy se stříhá uprostřed vět, protože stejně víme, co se řekne. V posledních letech byl střih používaný spíše tak, aby se nepoznalo, že jsme v jiném záběru, dnes je naopak disruptivní, což je podle mě vliv small screens. Téma uprchlické krize možná poněkud ustoupilo do pozadí, ale rozhodně nevymizelo úplně. Rozpačitě se mihlo Hanekeho Happy Endem, ústřední roli sehrálo v maďarském sci-fi Kornela Mundruczóa Jupiterův měsíc (Jupiter holdja). Syrský imigrant se tu stává fantaskní levitující figurou, poslem jiného světa, který v xenofobní společnosti budí úzkost a agresivitu. Chatrný, nekonzistentní scénář i mátožné charaktery zachraňuje virtuózní forma, specifická směsice dlouhých kamerových trajektorií typických pro maďarskou školu, špinavého realismu Cuarónových Potomků lidí a estetiky tíživých sociálních dystopií à la Blade Runner. Jinou formu téhož fenoménu zachytil navrátilec Fatih Akin, jehož snímek Odnikud (Aus dem Nichts) pojednává o pravicovém terorismu a jeho zdrcující stopě v životě hrdinky, která při bombovém útoku ztratí manžela i syna. Fantasticky vrstevnatý a prožitý výkon vynesl Diane Kruger k zasloužené herecké ceně. Přijetí filmu negativně ovlivnily islamistické útoky v Manchesteru, které se odehrály krátce před premiérou a vedly k nelogicky vyostřeným reakcím na volbu tématu agrese z druhé strany. Citlivě poskládaný triptych kapitol, který charakterizují témata bolesti, spravedlnosti a odplaty, poukazuje na poněkud opomíjené téma ultrapravicového násilí, jež cílí na příslušníky společenských minorit, zároveň ale s nevšední vnímavostí studuje vnitřní proměnu žalem zdeptané hrdinky. K intimním vrcholům ročníku patřilo i jediné výrazné soutěžní překvapení, o které se postaral renomovaný francouzský scenárista Robin Campillo se svým dramatem 120 BPM. Tvůrce zpracoval téma, k němuž má osobní vztah kroniku hnutí ACT UP, které v devadesátých letech bojovalo ve Francii s všudypřítomnou homofobií a ignorací nemoci AIDS jako závažného problému. Procedurální první polovina zachycuje fungování dynamického a názorově pestrého společenství, aktivistický boj s farmaceutickými korporacemi i všední ignorací. Ve druhé části Campillo se šokující otevřeností zachycuje život a umírání s AIDS. Zaměřuje se především na dvojici postav, nováčka hnutí Nathana a veterána Seana, který postupně podléhá symptomům záludné choroby. 120 BPM je strhující evokací tepu dekády a nedidaktickým zachycením fenoménu, který má dodnes tendence mizet ze zorného pole, být bagatelizován a pokládán za okrajové společenské stigma. Campillovo drama je neokázale dojemnou zpovědí i decentní poklonou odvaze lidí, kteří se odmítli smířit s pasivním čekáním na smrt. Obzvlášť v čase, kdy na veřejnost opět pronikají zprávy o nekontrolovaném šíření epidemie, představuje film 120 BPM podstatné memento, spojení bravurní filmařiny a ožehavého, přitom ne tak zjevného tématu. Do značné míry tak film utišil zklamání ze slabé francouzské stopy v hlavní soutěži, v níž zcela propadl úmorný životopisný snímek Rodin, problematické reakce sklidil mělký portrét revolučního ducha Jeana Luca Godarda Redoubtable a spíše shovívavé úsměvy vyvolal psychoanalytický erotický thriller Dvojitý milenec (L'Amant double) Francoise Ozona. Velká cena poroty pro Robina Campilla byla však rozhodně něčím víc než jen úlitbou pořadatelské zemi. 120 BPM patřilo dokonce k největším adeptům na Zlatou palmu, tu však nakonec překvapivě získal ambiciózní švédský filmař Ruben Östlund a jeho vrstevnatá sociologická tragikomedie Čtverec (The Square). Film v žádném případě nefiguroval mezi favority, ale nakonec zjevně nejlépe naplnil zadání ročníku, které filmový kritik Hospodářských novin Tomáš Stejskal definuje následovně: V hlavní canneské soutěži jako by letos platilo, že je třeba kvůli zdejší účasti vytvořit co nejvrstevnatější podobenství o stavu dnešní Evropy. Östlund už od svých prvotin platil za bystrého pozorovatele drobných situací v mezilidských vztazích, které definují naši často konfliktní podstatu. Čtverec patří Pevnost Cannes zkoumá možnosti, jak pustit barbary za svou bránu, a přitom si udržet identitu. k jeho nejambicióznějším dílům. Spojuje v něm metodu ostrých fragmentů, v nichž často sarkasticky poukazuje na absurditu existence a sobectví domněle altruistické západní společnosti, a ucelenější vyprávění příběhu. Úspěšný kurátor švédské galerie moderního umění Christian ve filmu zápolí o několik druhů uznání. Rozvedený narcis touží po docenění připravované výstavy, jejímž ústředním motivem je čtverec 4 x 4 metry, v němž platí naprostá rovnost a tolerance. V očích žen chce být šaramantním svůdcem, v očích zaměstnanců dobrým manažerem a v očích dcer morální autoritou. Jeho idea ale naráží na mnohem nejasnější hranice, než jaké definují konceptuální instalaci čtverce. Vše se nakonec obrací proti němu: snaha nastolit spravedlnost po svérázné kapesní krádeži, snaha ustát své milostné avantýry i snaha zviditelnit humanistickou myšlenku výstavy prostředky, které by zaujaly pozornost v neobyčejně těkavé době. Oproti soustředěnějším Östlundovým filmům Vyšší moc a Play se Čtverci dostalo lehce pochybovačných reakcí. Kritika směřovala především k jeho rozvolněné struktuře. Režisér původní verzi musel na žádost prezidenta festivalu Thierryho Fremauxe zkrátit o několik desítek minut, což se podepsalo na podobě výsledného tvaru. Kritik Pavel Sladký to komentuje následovně: Osobně nemám problém s vítězstvím filmu, ale myslím, že v silnější konkurenci by takové ambiciózní, ale nevyrovnané a příliš dlouhé dílo rozhodně nevyhrálo. Tomáš Stejskal souhlasí: Matadoři festivalové scény jako Michael Haneke i její vycházející hvězdy jako Ruben Östlund natočili ambiciózní díla plná postav i motivů, nikoli však své nejlepší filmy. Vracíme se tak k dilematu, který tento text uvozovalo. Střet mezi tradicí a inovací, v praktické rovině viditelný na sporech o Netflix, se metaforicky promítal nejen do filmů samotných, ale i do vnímání soutěžního výběru. Cannes potvrzuje, že je jakýmsi muzeem či archivem kinematografických hodnot. Možná by ale ani ve své hlavní soutěži nemělo chtít pouze konzervovat, ale též kutat na méně probádaných územích. Aby se časem nestalo obětí vlastní prestiže a výstavou artefaktů, nad nimiž lze uznale kývat, nikoli vsak zažít vzrušující setkání, shrnuje Tomáš Stejskal. Pevnost jménem Cannes zkoumá možnosti, jak pustit domnělé barbary za svou bránu, a přitom si udržet starou identitu. Jak uchovat iluzi poklidné rodiny, když se dovnitř dobývá cizinec, který může a nemusí být poslem zlověstných nových pořádků. Na Azurovém pobřeží se tak vlastně zrcadlí dilema, které řeší celý západní svět. Vít Schmarc

6 10 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 11 Cannes 2017 The year of the disintegrating family The question of how long the fortress called Cannes would be able to repel the attacks of new models of film distribution and production was answered even before this year s festival had begun. For the very first time, its programme included television series. And, most significantly, for the first time ever the main competition encompassed movies produced by the streaming giant Netflix, that is, those which are not primarily distributed through the cinema network but on small screens and portable displays. Following years of defending the sanctity of the cinema screen, the Cannes family has thus been extended with a new member. Yet the co-existence proved to be far from idyllic. If I had to pinpoint that which, in addition to Donald Trump s possible impeachment, was the hottest topic of the discussions conducted in the corridors over the festival s first few days, it would be the controversies pertaining to Netflix as a platform threatening to disrupt the cinematic tradition and legacy that Cannes has safeguarded for decades. It is no secret that the streaming and production empire does not find distribution of films in cinemas overly attractive in the light of its recent failed attempt at releasing in movie theatres Cary Fukunaga s ambitious drama Beasts of No Nations. Since the 2015 fiasco, Netflix has given clear preference to the distribution of films through its VOD platform. This, however, is at variance with the established French system, which makes use of cinema distribution for financing the production of new films and, what is more, requires a 36-month window between the cinema and online release. There is no need to point out that the Cannes festival forms an integral part of this system, from which it draws finance. Netflix does not respect this practice, even though in this case it made a minor concession and agreed on a narrow window for the screening of the competing films Okja and The Meyerowitz Stories (New and Selected) in the local cinemas. In the typical French way, the director of the Centre National du Cinéma et de L'Image Animée, Christophe Tardieu, railed against American imperialism, and a debate was conducted regarding the tightening up of the competition s terms and conditions. Disputes flared up even among the members of the jury. Whereas its chair, Pedro Almodóvar, advocated the necessity of retaining the tradition and the infrangibility of the hypnotism of the cinema screen, he was opposed by the naughty Hollywood representative Will Smith, who highlighted that streaming and better availability of films were conducive to the broadening of the global cinematic comprehension. Whereupon Almodóvar allegedly categorically announced that he deemed none of the competing Netflix films to be a viable candidate for the Palme d Or, which might only have been an edgy quip, yet it would indeed come to pass that not a single one won an award. But the best punch line to the heated dispute would ultimately be provided by the Spanish creator himself, when a few days following the festival he was said to be in negotiation with Netflix about his debut series project. The telling anecdote seems to faithfully reflect the certain degree of schizophrenia that took possession of the Cannes festival itself. On the one hand, there is its reputation and image, which to a significant extent lean on conservative values, while on the other there is the persistent reality, with the streaming titans, the likes of Amazon and Netflix, ever increasingly infiltrating the artfilm domain. Nonetheless, their own productions have not to date appeared to offer a consistent vision. For its part, Amazon has at least presented formally striking films. Todd Haynes s mystery drama Wonderstruck enthused the American critics, who have altogether adored the director s works, yet otherwise it gave rise to a lukewarm response, owing to its non-suave stylisation, feeble characters, cumbersome melodramatic tone and absurd story twists. The other title submitted by Amazon was Lynne Ramsey s overcooled brutal (anti-) thriller You Were Never Really Here, with Joaquin Phoenix portraying a heavily traumatised rescuer of women in distress. The slow, abstract variation on film noir, lacking a clear-cut storyline and based on a Spartan screenplay, placing the utmost emphasis on a refined visual aspect and Jonny Greenwood s atmospheric score, earned critical acclaim and received two prizes (Best Screenplay and Best Actor). Perhaps the most apposite term that would define Netflix titles is eclecticism, a term that, after all, characterises the majority of the films produced by the streaming platform, which works with an extremely variable range of viewers and thus strives to satisfy a wide spectrum of demand. Okja was expected to be yet another one of the Korean megastar Bong Joon-ho s extravagant genre motleys, yet the story of the futuristic super-pig, in which the lightened bizarre tone blends with poignant and appellative scenes of animal genocide, comes across as flat and dull when compared with the director s previous films. Hailing from the very opposite end of the spectrum is Noah Baumbach s The Meyerowitz Stories, an intellectually crisp and brilliantly written family chronicle, knit together from three stories centred around the family, relationships between siblings, and facing up to the father s authority. Drawing upon the tradition of Jewish existential Cannes is examining the possible ways of opening its gates to the imaginary barbarians, while at the same time retaining its old identity. tragicomedies, and depicting sharply defined characters, Baumbach cast superlative actors, including the simply fabulous Ben Stiller. Should one suspect that the jury did indeed harbour prejudice against Netflix, a case in point would be the Best Screenplay award. Compared to his previous films, Baumbach has made his poetics somewhat more susceptible, yet his writing has retained an exceptional esprit and sensitivity to the characters inner lives. The theme of dysfunctional, disintegrating families in crisis permeated the entire competition like a leitmotif. Pavel Slabý, a Czech Radio film critic, put it as follows: Misunderstanding, estrangement and the feeling of guilt have pervaded the narrowest circle of blood relations, have risen up between parents and their children, or between husband and wife, and entered half of the competing films. The breakdown of family relationships did not only serve for the creators to capture intimate crises, they also made use of it so as to comment critically on the condition of contemporary society. In the wake of his 2014 masterpiece Leviathan, Andrey Zvyagintsev focused once more on the Russian middle class, a subject that he not overly convincingly treated in the 2011 film Elena. In his new drama, Loveless, he depicts a married couple, Boris and Zhenya, whose separation and forthcoming divorce has a devastating impact on their young son Alyosha. The emotionally arid, unscrupulous and egocentric parents are only awoken from their lethargy by his mysterious disappearance. Zvyagintsev portrays his protagonists as narcissist, insensitive individuals, twisted by their upbringing, units in a society that has been losing the ability of being empathic. A similar intellectual approach to social reflection was assumed by Michael Haneke in his film Happy End, loosely linked up to the romantic drama on dying Love. This time, however, the Austrian master of restraint and observation stumbled upon the limits Hollywoodské hviezdy v nevšednej aktualizácii antickej drámy Zabitie posvätného jeleňa. Režisér Jorgos Lanthimos s Nicole Kidman a Colinom Farrellom. Hollywood stars in an unusual take on the ancient drama The Killing of a Sacred Deer. The director Jorgos Lanthimos with Nicole Kidman and Colin Farrell. of his sociological method of giving a family portrait. Instead of the Hungarian school, the filthy realism akin to that of Alfonso providing a stratified probe into the life of an upper-middle-class Cuarón s Children of Men and the aesthetics of the oppressive family, he has created an incongruous compilation of stereotypes social dystopia of the Blade Runner ilk. and psychoses, which have been done no good by the puzzled A different form of the self-same phenomenon has been captured employment of state-of-the-art technologies and social media. by the returnee Fatih Akin, whose feature In the Fade deals with The film reveals Haneke s creative perplexity vis-a-vis a transforming society, whose complexity is simply impossible to en- heroine, who loses her husband and son during a bomb explo- right-wing terrorism and its devastating impact on the life of the compass in a few cursorily sketched characters. sion. Diane Kruger s tremendous, multi-layered, highly emphatic A more radical perspective was opted for by Yorgos Lanthimos, performance deservedly won the Best Actress award. The reception of the film was negatively affected by the terror attack one of the pioneers of the Greek weird wave. Following a succession of singular dystopian tragicomedies, the director and his in Manchester, which had taken place just prior to its premiere, screenwriter, Efthymis Filippou, have given a contemporary take resulting in illogical overreactions, castigating the selection of the on Euripides s tragedy Iphigenia in Aulis. The seemingly placid aggression on the other side theme. In three sensitively tagged life of a renowned American surgeon is smitten by force majeure, together chapters, focusing on the themes of suffering, justice which takes the form of a sinister teenager, who is connected and retaliation, Akin hones in on the rather overlooked subject of with the doctor by a mysterious bond. The harrowing scenes are far-right violence, targeting members of ethnic minorities, while, not even redeemed by the slightest glimmer of comicality. Lanthimos captures the decay of a well-off family, the parents helpless- the grief-crushed heroine. also with immense sensitivity, exploring the metamorphosis of ness in the face of the disasters that rain down upon their heads One of the intimate zeniths of his year s festival at Cannes was from an unknown symbolic power. the one and only refreshing surprise in the competition, caused Notwithstanding possible objections to the fulfilment of the fateful concept, Lanthimos certainly deserves praise for the mastery BPM, he treats a theme to which he has a personal relation by the famed French screenwriter Robin Campillo. In his drama by means of which he maintains his directional penmanship and the chronicle of the Act Up-Paris movement, which in the 1990s aberrant poetics, as well as the obstinacy with which he leads the fought in France against the omnipresent homophobia and general indifference to the AIDS epidemic. The first, procedural part, stellar cast, with Nicole Kidman and Colin Farrell in the lead roles. In addition to Lanthimos s The Killing of a Sacred Deer, the two shows the functioning of a dynamic group, associating people of actors appeared in another singular film that competed at Cannes. variegated opinions, the activists struggle with the pharmaceutical corporations, as well as everyday ignorance. With a shocking In the drama The Beguiled, a remake of a film of the same name, Sofia Coppola depicts a settled community, a girls school during openness, the second part of the film captures the life and death the American Civil War, whose placidity is disrupted by an extraneous, ungluing element; a deserter from the Union Army, John ters in particular: Nathan, the newcomer to the group, and Sean, of the AIDS victims themselves. Campillo focuses on two charac- McBurney. Even though teeming with a robust Southern poetry an HIV-positive veteran, who gradually yields to the disease. BPM and being able to pride itself in excellent cinematography, the film forcibly evokes the pulsation of the decade and, without resorting to didactics, records a phenomenon that people have always comes across as a rather purposeless genre exercise. A more recent face of the US is presented by Ben and tended to disregard and belittle, deeming it a marginal social Joshua Safdie in their junkie fusion Good Time, set in the 1970s, issue. An unpretentiously moving confession, Campillo s drama in which they too work with the motif of a broken family bond, pays a discreet tribute to the courage of those who refused to put that between two criminal brothers. The berserk, unkempt, action-haphazard American reply to the Dardenne brothers social At the present time, when we bear witness to a new wave of up with passive waiting for death. drama may serve as a prime example of yet another trend in the uncontrolled spreading of HIV, BPM may serve as an essential selection of the films for the main completion at Cannes, one that memento. Combining outstanding film mastery and a delicate, may be referred to as a deviation from connection towards disruption. The Czech film critic Šimon Šafránek has summed it up the disappointment from the poor impression given by the French though unobtrusive subject, Campillo s film markedly alleviated as follows: It concerns a formal inclination to aggressive cut, in films competing in the main competition. The plodding biographical feature Rodin was a total flop; Michel Hazanavicius s Le the middle of sentences, since we do not know what will be said anyway. Over the past few years, editing has rather been used Redoubtable, a trite portrait of Jean Luc Godard s revolutionary in the manner that would not disclose that it is a different take, spirit, met with mixed responses; while Francois Ozon s erotic psychological thriller L'amant double gave rise to forbearing whereas today it is disruptive, which, in my opinion, has been affected by the small screen. smiles. By no means was the Grand Prix for Robin Campillo just The subject of the refugee crisis might have somewhat receded a libation to the host country. into the background, yet it did not vanish altogether. The motif BPM was even one of the frontrunners for the Palme d Or itself, awkwardly flashed through Haneke s Happy End, while it played which ultimately went to the surprisingly ambitious Swedish filmmaker Ruben Östlund for his stratified tragicomedy The Square. the main role in the Hungarian director Kornél Mundruczó s Jupiter s Moon. A Syrian immigrant is a fantasy levitating figure, a harbinger of another world, who gives rise to anxiety and aggres- was evidently the best to have met the festival edition s com- Even though it did not rank among the top candidates, the film sion in the xenophobic local community. The flimsy, inconsistent mission, which the Czech film critic Tomáš Stejskal has defined as follows: It would seem that so as to be included in this screenplay and feeble characters are rescued by a virtuoso form, a specific blend of long cinematographic trajectories, typical of year s main competition, one was required to create as multi-lay- ered as possible a parable of the state of contemporary Europe. Ever since the start of his career, Östlund has been considered a keen observer of the minor episodes in human relationships, which often define our oft-conflicting substance. In The Square, one of his most ambitious films, he joins together the method of sharp fragments, in which he frequently, and sarcastically, highlights the absurdity of the existence and selfishness of the seemingly altruistic Western society, and a more compact storytelling. The film s main protagonist, an attractive divorced man and distinguished curator of a Swedish modern art gallery, seeks recognition in several respects. Christian aspires to gain success through an exhibition dominated by an installation in the public space of a 4 x 4-metre square, within which absolute equality and tolerance govern. He wants to appear as a charming seducer to women, a good manager to his employees, and a moral authority to his daughters. Nevertheless, his endeavour stumbles upon far nebulous limits than those defining the conceptual installation of the square. Everything ultimately turns against Christian: his pursuit of justice following a minor theft, his love affairs, as well as his ambition to highlight the exhibition s humanistic idea by means that would attract the public at the present tumultuous time. Unlike the compact features Force Majeure and Play, The Square met with slightly sceptical responses. Particularly upbraided was its loosened structure. Upon the request of Thierry Frémaux, the festival s director, Östlund had to shorten its original version by dozens of minutes, which has affected the resulting form. The Czech critic Pavel Sladký commented: I personally do not object to the film s having won, yet I am convinced that such an ambitious, though erratic and overly long, piece certainly wouldn t have received the top accolade amidst fiercer competition. Another critic, Tomáš Stejskal, is of the same opinion: Such matadors of the festival scene as Michael Haneke, and such rising stars as Ruben Östlund, made ambitious works abounding in characters and motifs, yet these were by no means among their best films. This has brought us back full circle to the dilemma the present article started with. The clash between tradition and innovation, which at the practical level manifested itself in the disputes with Netflix, metaphorically reflected in the films, as well as in the perception of the works selected to compete. Cannes has confirmed itself to be a sort of a museum or archive of cinematic values. When it comes to the main competition, perhaps it would be better not only to conduct conversations, but also to prospect in less explored areas. With the aim to prevent the festival from falling victim to its own prestige and becoming a display of artefacts to which one can appreciatively nod but which do not set the pulse racing, Tomáš Stejskal summed up. The fortress named Cannes is examining the possible ways of opening its gates to the imaginary barbarians, while at the same time retaining its old identity. It strives to preserve the illusion of a placid family in the situation when his way inside is being forced by a stranger, who can, yet need not to, be a harbinger of illboding new orders. The Côte d'azur thus actually reflects the dilemma the entire Western world has to tackle. Vít Schmarc

7 12 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 13 Andrej Andrey Zvjagincev Vítězství dobra nad zlem je pouhá iluze Text dramaturga filmových prehliadok Film Europe uverejňujeme v pôvodnej jazykovej verzii. Zvyagintsev The triumph of Good over Evil is a mere illusion Bytostnou potřebu významové univerzálnosti a příběhové komplexnosti, neodbytnou touhu po všeobjímajícím gestu právě takové autorské intence lze cítit za každým z dosavadních pěti filmů novodobého ruského filmového klasika Andreje Zvjaginceva. Tvůrce, jehož filmy jsou protkány biblickými motivy a symboly, a přece s neuvěřitelnou precizností hovoří o podstatě naší každodennosti; filmy, které jsou v jádru vždy dramatem, portrétem či studií fatálního rozhodnutí a trýznivé mravní volby; filmy stejným dílem znepokojivě alegorické i mučivě konkrétní. Vystudovaný herec, který nejprve pracoval pro divadlo a televizi, vstoupil na festivalovou scénu oslnivým způsobem: hned jeho celovečerní režijní debut Návrat (2003) zvítězil na festivalu v Benátkách a vynesl devětatřicetiletému tvůrci srovnání s elitou tzv. spirituálního filmu (Andrejem Tarkovským počínaje a tureckým mistrem kinematografie odcizení Nuri Bilge Ceylanem konče). Už v tomto uhrančivě nasnímaném dramatu pojednávajícím o iniciační cestě dvou bratrů s dlouho nezvěstným otcem na tajemný ostrov lze vysledovat mnohé z trademarků Zvjagincevovy tvorby. Zasazení příběhu do jakési mytologické, teritoriálně blíže neurčené krajiny, schopnost nenápadně rozostřit hranice času a skrze rozličné aluze dodat příběhu nadčasovost, záměrně minimalistické herectví a dominantní významotvorná funkce předkamerového prostoru. Postavy jako by v Návratu byly především nositeli myšlenky vše podstatné se tu odehrává prostřednictvím náznaků, kradmých gest a nenápadných vibrací. Otcovská postava evokuje trestající, soudící božskou figuru, jejímž nárokům je nemožné dostát a která neodpouští sebemenší slabost. Vedle bohaté zvířecí a krajinné symboliky Zvjagincev prostřednictvím motivu nože odkazuje na biblický imperativ obětování potomka a umocňuje skrze něj tenzi a nervní dynamiku mezi otcem a bratry váhajícími mezi podrobením se a vzpourou. Zvjagincevovi se hned napoprvé podařilo natočit unikátní mysteriózní film, jehož síla spočívá mimo jiné v suverénním udržování napětí mezi archetypálními tématy (potřeba otcovského vzoru a jeho absence) a přesvědčivou psychologickou kresbou hrdinů, mezi mytičností a realitou, mezi naturalismem a abstrakcí. Zvjagincevův druhý a nejproblematičtější snímek Vyhoštění (2007) už se pod tíhou religiózních metafor často těžkopádně prohýbá. Příběh Alexe, který nevědomky donutí manželku k potratu a nakonec i sebevraždě v domnění, že ho podvedla, je už svým názvem antitezí Návratu. Ten vypráví o pokusu neúplné rodiny znovu dosáhnout jednoty, zatímco Vyhoštění (volně inspirované povídkou Williama Saroyana Směšná záležitost) naopak zachycuje stav rodiny nedlouho před jejím rozpadem. Oba záměrně odtažitě koncipované filmy nicméně velmi sugestivně zachycují absenci vazeb mezi hrdiny tím, že tyto vazby upírají i divákovi a z rozpoznatelné každodennosti míří směrem ke skutečnosti bezmála snového charakteru. Bohužel, citace z Prvního listu Korintským a inverzní pojetí Zvěstování, Neposkvrněného početí i vztahu Marie a Josefa tu působí až příliš doslovně a jen zdánlivě vyvažují enigmatičnost jednotlivých postav. Ani znamenitě esteticky zachycené přírodní scenérie pak neuchrání film od prvoplánové metaforičnosti režisér sice skrze ulpívání kamery na zdánlivě nevýznamných detailech a pomíjením dějotvorných momentů vynáší celé drama z konkrétního prostoru do neurčita, závěrečnou retrospektivní pasáží ale připravuje celý film o kouzlo nejednoznačnosti, které tak skvěle fungovalo v Návratu. Vyhoštění tak za dvě a půl hodiny urazí cestu od rafinovaně nepřístupného a nečitelného podobenství k přímočaře vyznívající moralitě. K realističtěji pojatému kuchyňskému dramatu zamířil bytostný skeptik Zvjagincev následujícím filmem Jelena (2011) v delších hypnotických záběrech vyprávěným příběhem zdravotní sestry, která musí volit mezi loajalitou ke svému solventnímu manželovi a potřebou zajistit budoucnost rodině svého nezaměstnaného syna. Od zjitřené symboliky do značné míry oproštěný snímek Zvjagincevovy filmy jsou stejným dílem znepokojivě alegorické i mučivě konkrétní. o rafinované vraždě ale není jen popisem jednoho zápasu, jedné rodinné tragédie: Jelena je díky autorovu pronikavému vhledu do politického klimatu v Rusku zároveň analýzou světa prosáklého korupcí a chudobou i napětím mezi společenskými vrstvami. Není náhoda, že (místy přeci jen trochu strojený) film vznikl původně jako zadání na téma apokalypsy: zdevastované kulisy současné Moskvy snímané v tlumených barvách ještě zintenzivňují pocit bezmoci z života v prostoru, kde už neplatí žádné morální zábrany. Oproti mytologickému bezčasí předchozích dvou titulů je tedy Zvjagincev ve vykreslení prostředí tentokrát o něco konkrétnější, přesto koncipuje výtvarnou stránku filmu tak, aby se drama mohlo odehrávat v podstatě v jakémkoli větším městě Ruska. Vyznění díla tak navzdory typicky ruským reáliím zůstává podobně jako u Čechova všeobecně platné: zlo zůstává až příliš často nepotrestáno a skrývá se úplně v každém, i zcela obyčejném člověku. Mimořádně vrstevnatou a emocionálně drtivou ilustrací této teze pak zůstává Zvjagincevův opus magnum Leviatan (Cena za scénář z Cannes 2014) jeho nejpřesvědčivější, nejlépe napsané i nejsuverénněji natočené dílo, které konečně představuje dokonalé spojení aktuálního sociálního dramatu, univerzálně fungující alegorie a mrazivého politického gesta. Duchovní partitury W. A. Mozarta či Arvo Pärta z prvních dvou filmů nahradil emotivní minimalistický vibe Philipa Glasse, jehož tíživá majestátnost dokonale padne k osudu člověka, který se pokusil vzepřít zvůli moci, aby nakonec přišel o všechno. Na pozadí nerovného boje jedince se zkorumpovanou státní mašinérií (napojenou na pravoslavnou církev) Zvjagincev s lehkou obřadností sochá film-monstrum, který je současně niternou existenciální studií útrpného lidského údělu a naturalistickým thrillerem s prvky černého, hořce ironického humoru. Zemitost a transcendenci tu ruský solitér kloubí (ve spolupráci s dvorním kameramanem Michailem Kričmanem) tak brilantně i proto, že jeho postavy už nejsou pouze nositeli myšlenek a postojů jsou to komplexní, instinktivní, často prudké bytosti s živelným naturelem, které tvůrce obdařil konzistentní psychologií i věrohodnými motivacemi. Centrální jobovská figura automechanika Kolji je pak další z funkčních aktualizací biblických předobrazů mužem, na nějž se valí jedna osudová rána za druhou, žádné vykoupení jej ale nečeká. Motiv provázanosti sakrálního a profánního se Zvjagincev pokusil rozvinout i ve svém nejnovějším snímku Nemilovaní, který je ale v akcentu na vyprázdněný život vyšší střední třídy spíše blížencem filmu Jelena. Režisér tentokrát do své osvědčené formální gramatiky vtáhnul prvky typické pro díla tzv. rumunské nové vlny a pokusil se proniknout k podstatě osobní /duchovní katastrofy skrze důsledně procedurální formu kriminálního thrilleru. Tvůrce tady moderní Rusko prezentuje jako minové pole, krajinu bez lásky, planetu sebeklamu a odcizení, na níž je dovoleno využívat nejaktuálnějších výdobytků a pochybných výsad civilizace, ale pouze pod všeobjímající kuratelou konzervativních společenských norem křesťanství, konformismu a nacionalismu. Příběh soukromé apokalypsy manželského páru v rozvodovém řízení, který osud za jejich sobeckost, narcismus a netečnost k synovi potrestá jeho ztrátou, je ale zároveň symbolickým Zvjagincevovým návratem k filmu, o kterém mi kdysi vyprávěl jako o svém iniciačním zážitku. I Antonioniho Dobrodružství přeci využívá motiv zmizení k odhalování bezmála metafyzických dysfunkcí. Nepřekvapilo by mě, kdyby také některé ze Zvjagincevových filmů projevily i po půl století stejnou životnost. Aleš Stuchlý The utmost endeavour for semantic universality and telling comprehensive stories, a persistent yearning for an all-embracing gesture such creative intentions are evident in each of the five films made to date by the eminent contemporary Russian director and screenwriter Andrey Zvyagintsev. Although interwoven with Biblical motifs and symbols, his works precisely address the very fabric of our everyday life. Zvyagintsev s films are essentially dramas, portraits or studies of fateful decisions and agonising moral choices, films that are both alarmingly allegorical and tortuously specific. A trained actor, initially working for theatre and television, Zvyagintsev took the festival scene by storm. His very first feature, The Return (2003), won the Golden Lion at the Venice festival and earned the 39-year-old creator comparison with the most feted spiritual film directors (including the legendary Andrey Tarkovsky and Nuri Bilge Ceylan, the Turkish master of depicting estrangement). Even his debut, an enthralling drama following two brothers reuniting with their father who has returned home after a long time and making a trip to a mysterious island, bears many of the hallmarks of Zvyagintsev s singular style. Set in a kind of mythological, geographically unspecified landscape, the film demonstrates Zvyagintsev s ability to blur the limits of time and, by means of various allusions, afford the story a timelessness, to make use of minimalist acting and assign a meaning-forming function to the space in front of the camera. The characters in The Return above all seem to be the bearers of ideas all that is vital takes place through insinuations, covert gestures and discreet vibrations. The father evokes a punishing, judging godlike figure, whose requirements are impossible to meet, a figure that does not tolerate even the slightest weakness. In addition to ample animal and landscape symbolism, by means of a knife motif Zvyagintsev refers to the Biblical imperative of sacrificing one s child, utilising it with the aim to stress the increasing tension and edgy dynamics between the father and his two sons, oscillating between submission and rebellion. At his very first attempt, Zvyagintsev succeeded in making a unique mystery drama, whose virtue also rests in his masterful maintaining the friction between archetypal themes (the necessity of a paternal authority and its absence) and forcible psychological portrayal of the characters, between myth and reality, between naturalism and abstraction. Zvyagintsev s second feature, The Banishment (2007), which met with mixed critical reviews, often sinks under the sheer weight of religious metaphors. Depicting the story of Alex, who unconsciously forces his wife to have an abortion and finally to commit Zvyagintsev's films are both alarmingly allegorical and tortuously specific. suicide, the film is the antithesis of The Return, as its very title indicates. Whereas Zvyagintsev s debut describes an attempt of an incomplete family to reunite, The Banishment (loosely based on William Saroyan s tale The Laughing Matter) captures a family shortly before its disintegration. Nonetheless, both of the deliberately abstractly conceived films lay bare in a highly suggestive manner the absence of bonds between the protagonists by shrouding these bonds, abandoning the recognisable everydayness and steering towards a reality of an almost dreamy nature. Regrettably, the quotations from the First Epistle to the Corinthians and the inverse approach to the Annunciation, the Immaculate Conception, as well as the relationship between the Virgin Mary and Joseph, come across as overly literal, only illusorily counterbalancing the enigma of the individual characters. Not even the highly aesthetic takes of the natural scenery compensate for the film s superficial employment of metaphor although by means of fixing the camera on seemingly irrelevant details and passing over action-forming moments the director elevates the drama from a concrete space to vagueness, the final retrospective passage strips the film as a whole of the magic of ambiguity, which had worked so splendidly in The Return. Over two and a half hours, The Banishment thus travels from a refined, intricate and indecipherable parable to a directly outspoken morality play. A dyed-in-the-wool sceptic, in his next feature, Elena (2011), Zvyagintsev opted for a more realistically conceived kitchen-sink drama. In long, hypnotic takes, he unfurls the story a nurse who is compelled to choose between being loyal to her wealthy husband and the necessity to ensure the future of the family of her unemployed son from her first marriage. Depicting a crafty murder, the film, to a certain degree devoid of exacerbated symbolism, is not just a description of a struggle, an account of a family tragedy owing to Zvyagintsev s pervasive insight into the political climate in contemporary Russia, it also serves as an analysis of a world smitten by corruption and poverty, as well as the tensions between social classes. The film (now and then somewhat laboured) was actually created upon commission for a work on the subject of apocalypse: the backdrop of the devastated landscape of contemporary Moscow, presented in subdued colours, further intensifies the feeling of helplessness of one living in a milieu in which moral constraints of any description no longer apply. In comparison with the mythological timelessness of the previous two features, the environment in Elena is depicted more specifically, yet the visual facet is conceived in such a manner that the drama could virtually take place in any Russian city. Notwithstanding the Russian setting, the message of the film similarly to that of Chekhov s tales comes across as generally valid: too often does evil remain unpunished and vice is concealed within everyone, even within entirely ordinary persons. A superb, multi-layered and emotionally overwhelming illustration of this assumption is Zvyagintsev s opus magnum Leviathan (the Best Screenplay award at Cannes in 2014). His most impressive, best-written masterpiece is a flawless blending of contemporary social drama, a universally functioning allegory and a chilly political gesture. The sacred music by W. A. Mozart and Arvo Pärt in the first two films was replaced by Philip Glass s emotive minimalistic vibe, whose oppressive sublimity perfectly accords with the fate of a man who has attempted to resist the despotic power yet has ultimately lost everything. Against the backdrop of an individual s uneven fight against the corrupt state machinery (linked to the Orthodox Church), Zvyagintsev, in a slightly ceremonial manner, sculpts a film-monster, which also takes the form of an existential study of the woes of human fate, a naturalistic thriller featuring elements of black, bitterly ironic humour. In tandem with the cinematographer Mikhail Krichman, the Russian maverick brilliantly couples earthiness and transcendence, with the characters no longer being mere bearers of ideas and attitudes, yet coming across as comprehensive, instinctive, often vehemently acting, beings possessing an elemental nature, whom Zvyagintsev has endowed with consistent psychological motivations and veritable incentives. The central, Job-like figure of the car mechanic Kolya serves as yet another functional updating of Biblical models a man who is stricken by a succession of blows of fate, yet no redemption awaits him. Zvyagintsev has gone on to develop the motif of cohesion between the sacred and the profane in his latest film. When it comes to the accentuation of the futile life of the upper-middle class, Loveless is more akin to Elena. In this case, the director has enriched his tried-and-tested formal phraseology with elements typical of the Romanian new wave, and attempted to get to the very core of a personal/spiritual calamity, consistently applying the procedural form of crime drama. Modern-day Russia is presented as a minefield, a planet of self-delusion and estrangement, a land without love, in which the citizens are allowed to use the state-of-the-art conquests and dubious privileges of civilisation, yet only in line with the all-embracing conservative social norms of Christianity, conformism and nationalism. Yet the story of the private apocalypse of a married couple in the midst of obtaining a divorce, who are punished for their selfishness, narcissism and indifference to their son by losing him, also represents Zvyagintsev s return to a film, to which he once referred as having been a personal rite of passage. Michelangelo Antonioni s The Adventure too makes use of the motif of disappearance with the aim to lay bare almost metaphysical dysfunctions. I would not be taken by surprise if some of Zvyagintsev s films would be deemed just as viable half a century down the road. Aleš Stuchlý

8 14 FOKUS FOCUS FOKUS FOCUS 15 Ruben Ruben Östlund Čas vyznačit svůj vlastní čtverec Östlund Time to mark out your own square Text dramaturga filmových prehliadok Film Europe uverejňujeme v pôvodnej jazykovej verzii. Zoufalá žena po Göteborgu marně shání své červené kolo, jen aby nakonec zjistila, že je navlečené na lampě v liduprázdném parku a jediný způsob, jak se k němu dostat, je ho rozříznout. Tahle drobná příběhová linie z debutu Rubena Östlunda Mongoloid s kytarou (2004) může dobře posloužit jako demonstrace, v čem se rodák z göteborského ostrůvku Styrsö inspiruje a zároveň odlišuje od mistra bizarní existenciální tíže Roye Anderssona. Zjevně pod jeho vlivem koncipuje Östlund svoje rané filmy jako volně provázané sledy fragmentů, často snímaných jako statické, pozorně komponované celky. V jejich centru stojí bytostní outsideři, lidé navštěvovaní ve své životní rutině záhadnými příkořími. Zatímco v Anderssonových světech úřaduje zlovolná vyšší (bez) moc, která zasahuje do přesně aranžovaných divadelních kulis a mění aktéry obrazů ve strnulé, zsinalé statisty, v případě Östlundových figur můžeme vždy hovořit o jasné sociální motivovanosti a realistickém zasazení. Kolo na lampě tak není další manifestace zlomyslného osudu, ale dílo zvlčilé skupiny teenagerů, která systematicky ničí bicykly v různých částech města. Stejně tak podivuhodný létající objekt, který se vznáší nad Göteborgem a na chvíli vytrhne jeho obyvatele z ignorace, není v ničem abstraktní je dílem malého mongoloidního kytaristy, kterého si spěchající dav jinak sotva všimne. Östlund už od svých raných snímků mapuje okraje spořádané skandinávské společnosti, místa, kde se manifestují její rozpory a nevědomé automatismy, záměrně odsouvané problémy. Östlund patří k filmařům, kteří cíleně operují s prodlužovanou trapností. Nejen s trapností čistě situační, ale i s trapností, která se dostavuje prostřednictvím zpožděného střihu. Jako by Švéd vždy chtěl ukázat situaci až za roh, dlouhé doznívání po okamžiku, kdy očekáváme zásah filmové syntaxe a symbolickou tečku. Östlundovy dlouhé, přitom však úsporně konstruované vizuální věty naopak pokračují až do chvíle, kdy se jejich význam fatálně zlomí a vstupní situace získá zcela nový rozměr. Jen málokdy je užito střihu, který by zasáhl do trvání jednotlivých výjevů. Přelomovým dílem v režisérově tvorbě se stalo drama Play z roku Östlund svou metodu vycizeloval a vytvořil soustředěnou analýzu soudobé švédské společnosti, v níž dochází k nenápadným, ale bolestným kulturním střetům. Na základě skutečných případů a soudních záznamů buduje až fyzicky nepříjemnou situaci: parta dospívajících arabských a afrických imigrantů okrádá švédské chlapce nikoli za použití přímočarého násilí, ale prostřednictvím rafinované psychologické hry, do níž vtahuje svoje oběti. Östlund znovu svůj film komponuje jako sled pozorovacích záběrů, výrazně rámovaných celků, v nichž zpovzdálí sledujeme trojici důvěřivých kluků, kteří se krok za krokem zaplétají do hry, jejíž pravidla určují silnější, aktivnější a zkušenější výrostci. Jednotlivé scény jsou situované do různých předměstských částí Göteborgu, důležitou roli tu hrají prostředky hromadné dopravy, které v Östlundově tvorbě tradičně slouží jako katalyzátor chování jako místo excesů i vystrašené ignorace. Östlund perspektivu přehlíženého okraje společnosti tentokrát aplikoval na volatilní téma, aniž by nabízel únik v jakémkoli stereotypu či morálním uspokojení. Hra je prohraná ve chvíli, kdy se jí druhý začne, byť jen pasivně, účastnit. Od té chvíle neexistuje snadná cesta ven ani pro agresora, ani pro oběť. Svým způsobem jsou všichni aktéři obětí sociální dynamiky, před níž není úniku. Play je tak skeptickým a stále aktuálnějším komentářem k limitům tolerance a altruistického přístupu k druhým. Zaujatou analýzu chování lidských kmenů nalezneme i v následné Vyšší moci (2014), která se pro Östlunda stala průlomem z hlediska divácké přízně. Rozvíjí modelovou premisu události-laviny, která na sebe zprvu nenápadně nabaluje další problémy a odkrývá skrytou slabost protagonistů. Nukleární rodina se během lyžařské dovolené v Alpách ocitne v krizové situaci, když se na ně zdánlivě řítí sněhová masa. Impulzivní útěk otce spustí řetěz událostí, které odhalují citlivá místa současného modelu rodiny a provokují tázání po její udržitelnosti. Podstatnou oblastí, na kterou ostatně cílí i Östlundovy předchozí snímky, je hranice mezi civilizačními návyky a instinkty Vyšší moc v řadě rafinovaně humorných disputací řeší stále stejnou otázku: do jaké míry je upřímnost, obětavost a loajalita jen popřením základního instinktu, který velí beze všech ohledů přežít. A do jaké míry je současný člověk bezbranný, když je konfrontovaný s impulzivním nutkáním porušit základní pravidla a úmluvy. Östlundova přednost spočívá ve schopnosti zůstat nezúčastněným pozorovatelem, který nenabízí jasné odpovědi, jen sarkastické komentáře, nejednoznačné výjevy a propracovanou hru s jednotlivými situacemi i jejich protagonisty. Zatímco filmy Mongoloid s kytarou, V moci davu či Play charakterizuje důsledná odtažitost, Vyšší moc částečně vstupuje na půdu komplexnějšího psychologizování. Nejde jen o analýzu vnějškového chování, ale i o pochopení vnitřních pochodů otce a matky a konfrontaci jejich vztahové krize s okolím. Statické záběry tak místy nahrazuje tradičnější filmová řeč detailů a polodetailů, akademický odstup od postav ale nikdy úplně nemizí. Toto napětí se zračí i v prostředí, do nějž je příběh zasazen. Zatímco novodobé Švédsko bylo realistickou kulisou östlundovské filmové sociologie, horské středisko kamera rámuje se symbolickým důrazem na kontrast živelných hor a bizarně organizované infrastruktury skiareálu, která má čelit chaosu. Světla roleb, hlavně sněhových děl a výstřely lavinových kanónů tvoří metaforickou kulisu psychologické války, majestátní štíty hor umocňují podřízenost postav vyšší moci, která narušuje pečlivě připravené obranné mechanismy. Letošní Zlatou palmou z Cannes oceněný Čtverec představuje v kontextu celé tvorby logickou syntézu všech prvků, které ve svých předchozích filmech Östlund rozvíjel. Zároveň potvrzuje jeho pozvolný přechod k tradičnější formě, která je úzce svázaná s konkrétní postavou a její proměnou ve vyhrocené situaci. Epizodu s lavinou nahrazuje ve Čtverci svérázný drobný zločin v ulicích Göteborgu, který pracuje s prvkem psychologické manipulace. Jedná se o tradiční spouštěč Östlundových snímků. Když se k úspěšnému kurátorovi galerie moderního umění přiřítí jednoho rána zoufale ječící žena, v záchvatu ochranitelských pudů ho ani nenapadne, že mu z kapsy vezme telefon a peněženku. Christian je muž posedlý sám sebou i tím, aby jeho činy navenek vypadaly korektně. Ve své galerii právě chystá výstavu, které vévodí moralistický koncept čtverce, prostoru, v němž platí pravidla rovnosti a tolerance. Ideální útvar s jasnými hranicemi využívá Östlund jako ironický komentář ke společenské i individuální situaci, v níž morální hranice naopak přestávají být zjevné. Sám Östlundovy dlouhé vizuální věty pokračují až do chvíle, kdy vstupní situace získá zcela nový rozměr. Christian si jako odvetu za krádež vybere velmi pochybný princip kolektivní viny a je natolik zaujatý odplatou, že ztrácí kontrolu nad děním v galerii. Marketingová kampaň na výstavu se tak mění ve virální katastrofu a podobně nepředvídatelné následky má i Christianovo soukromé křížové tažení za spravedlností. Na jednom drobném osobním příběhu demonstruje Östlund podstatně širší jevy střet altruistických ideálů s realitou, která se vzpírá jednoduchým kategorizacím, důsledky politické korektnosti, zvláštní rozpojení mezi způsobem, jak mluvíme a jednáme při střetu s potřebnými, institucionalizaci umění, ale i marnou snahu ustát vlastní ego a jevit se v očích svých dětí jako morální autorita. Nezvykle moralistní katarze dokonává překvapivou proměnu samotného tvůrce potměšilý a ironický pozorovatel Östlund se náhle stává tím, kdo skrze příběh zřetelně apeluje. Čas analytického přihlížení z distance minul. Je potřeba zaujmout postoj a vyznačit svůj vlastní čtverec v rozvráceném veřejném prostoru. Vít Schmarc A desperate woman seeks her red bike throughout Gothenburg, finally finding it slung on a lamp post in a deserted park, with the only way how to get it back being to cut it asunder. This minor storyline from Ruben Östlund s debut feature, The Guitar Mongoloid (2004), may well serve to demonstrate that which the Swedish filmmaker has drawn inspiration from and how he differs from Roy Andersson, a master of the absurd, a portraitist of human vulnerability. Evidently under Andersson s influence, Östlund conceived his early films as loosely linked successions of fragments, often taken as static, attentively composed wholes. They are centred around outsiders, persons whose routine is disrupted by mysterious wrongs. Whereas in Andersson s universe malevolent force majeure (resulting in his characters feeling powerless) holds sway, which tampers with the precisely arranged theatrical backdrop, turning the protagonists into rigid, pallid dummies, when it comes to Östlund s figures, they are clearly socially motivated, realistic and involved. In this light, the bicycle on the lamp post does not manifest the malevolence of fate, as has been tied up there by a gang of teenagers, who systematically destroy bikes all over the city. Similarly, the strange flying object hovering above Gothenburg is nowise abstract it is the work of a little mongoloid guitarist, who by doing so succeeds in catching the attention of his otherwise totally indifferent hurried co-citizens. Since the very beginning, Östlund has focused on mapping the margins of the orderly Scandinavian society, pointing out its discrepancies and the unconsciously pursued mechanisms, deliberately overlooked problems. Östlund wittingly operates with prolonged uneasiness not only one arising from the situations themselves, but also an awkwardness emerging as a result of delayed cuts. It would seem that he aims to reveal that which is round the corner, letting the situation reverberate long after the moment when the audience would expect the occurrence of film syntax and a symbolic full-stop. Östlund s long, yet economically structured visual sentences continue up to the moment when their meaning has fatally broken and the situation has acquired an entirely new dimension. A turning point in Östlund s career is the 2011 drama Play, in which the director refined his method, presenting an earnest analysis of contemporary Swedish society, with its inconspicuous, yet painful, cultural collisions. Inspired by real court cases and records, Östlund built up an almost physically unpleasant situation, portraying a group of Arab and African teenagers who rob Swedish boys by means of a sophisticated psychological game into which the victims are lured. Similarly to his previous films, Play too is composed as a string of observatory takes, distinctly framed wholes, within which the audience watches from a distance three credible boys who step by step get entangled in a game whose rules have been set by stronger, more assertive and more experienced youngsters. The individual scenes are situated in various parts of Gothenburg, with a significant role being played by public transport means, which in Östlund s films have traditionally served as the catalyser of behaviour, places giving rise to excesses, as well as exposing frightened indifference. A profound analysis of the behaviour of the human tribes is also presented in Östlund s 2014 feature Force Majeure, which met with great critical acclaim and an enthusiastic response on the part of the audience alike. The film unfurls a model premise of an event avalanche, which goes on to expose numerous problems, revealing the weakness of the protagonists. During a skiing holiday in the Alps, a nuclear family suddenly faces a crisis resulting from the threat of a rising snow mass. The father s impulsive flight kick-starts a chain of events that duly disclose the sensitive spots of the current family model and raise questions as to whether such a model is sustainable. An essential subject matter, which is also the focus of Östlund s previous films, is the borderline between civilisation customs and human instincts. In a number of craftily humorous wrangles, Force Majeure deals with the question of to what extent are sincerity, self-sacrifice and loyalty just a disavowal of the basic instinct that commands us to survive, without taking anything else into account. Furthermore, it is a probe into the degree to which people today are simply powerless when confronted with an impulsive urge to break the fundamental rules and covenants. Östlund s forte rests in his ability to remain an aloof observer, one who does not offer clear answers, but merely sarcastically comments, presents ambiguous scenes and elaborately plays with situations and their protagonists. Whereas The Guitar Mongoloid, Involuntary and Play are characterised by rigorous detachment, Force Majeure, to a certain degree, turns to a more comprehensive psychologising, aiming to analyse the outward behaviour, as well as to understand the states of mind of the father and the mother, and to juxtapose the crisis in their relationship with that which surrounds them. Consequently, static takes now and then give way to the more traditional cinematic phraseology of details and semi-details, yet the academic distance from the characters is never totally absent. This tension is also reflected in the milieu in which the story is set. While present-day Sweden serves as a realistic backdrop to Östlund s film sociology, the mountain resort is framed by the camera with symbolic emphasis on the contrast between the natural elements and the bizarrely organised skiing complex, which is to cope with the impending chaos. The lights of snow ploughs and blowers, the shots of avalanche control systems form a metaphorical coulisse to a psychological war, while the majestic peaks augment the characters subordination to force majeure, which disrupts the carefully prepared defence mechanisms. Within the context of Östlund s filmography, The Square, the winner of this year s Palme d Or, is a logical synthesis of all the elements the director has developed in his previous works. At the same time, the film serves to prove his gradual embracing of a more conventional form, one closely linked with specific characters and their transformations in extreme situations. The role the avalanche episode played in Force Majeure is taken up in The Square by a peculiar petty crime committed in Gothenburg. Applying psychological manipulation, it works as Östlund s quintessential trigger of events. When Christian, a successful curator at a modern-art gallery, is approached by a desperately yelling woman, he, overwhelmed by protective instincts, has not the slightest inkling of her intention: theft of his mobile phone and wallet. Christian is a man obsessed with himself, always striving to make a good, correct impression. His gallery is preparing an exhibition, dominated by a moralistic concept of a square, a space in which absolute equality and tolerance prevail. The ideal ground with clearly demarcated limits is made use of by Östlund as a tool for presenting an ironic commentary on society and its individual members, a situation in which moral frontiers cease to be evident. Christian himself responds to the theft of his belongings inappropriately, resorting to the dubious principle of collective fault, and he is so preoccupied by his yearning for retaliation that he loses control of that which is happening at the gallery. The marketing campaign promoting the planned exhibition turns into a viral disaster, and similarly wayward are the consequences of Christian s private crusade for justice. A single minor personal story serves for Östlund to demonstrate far more general phenomena the collision between altruistic ideals and reality, which defies simple categorisations; the consequences of political correctness; the strange modification of the manner in which we speak and the way in which we act upon Östlund s long visual sentences continue up to the moment when the situation has acquired an entirely new dimension. encountering the needy; the institutionalisation of the arts, as well as the futile endeavour to surmount our ego and appear as a moral authority in the eyes of our children. The uncommonly moralistic catharsis has led to a surprising change in Östlund himself the spiteful and ironic observer has become a creator who clearly appeals to us through the story. The time of analytical observation from a distance is over, now it is necessary to assume an attitude and mark out one s own square in the disrupted public space. Vít Schmarc

9 PREMIÉRY PREMIERES 17 Filmy Be2Can 4 Festivalové a distribučné premiéry Be2Can tepov za minútu r. Robin Campillo tepov za minútu Bez lásky Cesta času Fantastická žena Krotká Na mliečnej ceste Nikdy si tu nebol O tele a duši Štvorec Tá, ktorá odišla Vážený občan Western Zabitie posvätného jeleňa Be2Can 4 Films 120 Beats per Minute Loveless Voyage of Time: Life s Journey A Fantastic Woman A Gentle Creature On the Milky Road You Were Never Really Here On Body and Soul The Square The Woman Who Left The Distinguished Citizen Western The Killing of a Sacred Deer VEĽKÁ CENA POROTY GRAND PRIX CENA FIPRESCI FIPRESCI PRIZE NOMINÁCIA NA ZLATÚ PALMU NOMINATED FOR PALME D'OR 120 tepov za minútu 120 battements par minute 120 Beats per Minute Robin Campillo Robin Campillo, Philippe Mangeot Jeanne Lapoirie Adèle Haenel, Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois, François Rabette, Pascal Tantot FRA (2017) Francúzska verzia / French České titulky / Czech subtitles 140 Dráma Robin Campillo * Začiatok deväťdesiatych rokov minulého storočia. AIDS si už desať rokov vyberá kruté obete na životoch, napriek tomu aktivisti z parížskej pobočky hnutia ACT UP bojujú s nezáujmom verejnosti, otupenosťou vlád a machináciami farmaceutických firiem. Nováčik Nathan sa zoznamuje s radikálom hnutia Seanom, ktorého politický boj je zároveň bojom o život. Sean je HIV pozitívny a jeho čas sa kráti Francúzsky režisér a dlhoročný scenárista slávnejšieho kolegu Laurenta Canteta Robin Campillo zvolil vo filme 120 BPM funkčnú queer perspektívu a organicky prepojil osobné a politické. Výsledkom je mix umiernenej, na detail citlivej drámy, ktorá zachytáva privátny rozmer ideologických súbojov, a naliehavej, prudko emocionálnej romance. Film, ktorého titul odkazuje jednak na monitoring srdečnej aktivity, jednak na dobový houseový tep tanečných klubov, ponúka nekonvenčný pohľad na členov špecifickej komunity, ktorí sa rozhodli žiť politiku v prvej osobe. V Maroku narodený francúzsky režisér Robin Campillo sa zapísal do povedomia divákov a kritiky najprv ako (spolu)scenárista a strihač filmov francúzskeho režiséra Laurenta Canteta (napr. dráma Medzi stenami Zlatá palma 2008). Na poli celovečerného filmu režijne debutoval filmom Les Revenants (2004), ktorý sa stal predlohou rovnomennej úspešnej televíznej série. Campillov druhý film, dráma Eastern Boys, získala v roku 2014 cenu v sekcii Horizonty na festivale v Benátkach. Jeho najnovší film 120 tepov za minútu (ocenený tento rok v Cannes Veľkou cenou poroty) potom len potvrdil fakt, že Campillo je tvorca, ktorému k plnému filmárskemu rozletu pomáha na výsosť osobná skúsenosť s témou a dobou, o ktorej rozpráva. France, the early 1990s. With AIDS having claimed numerous lives for nearly a decade, the Act Up-Paris activists intensify their fight against general indifference, lethargy on the part of governments and the pharmaceutical companies machinations. Nathan, a newcomer to the group, meets Sean, a radical militant, who, HIV-positive himself, throws his remnants of strength into the political struggle, which is also the struggle for his life. In his feature BPM, the French director Robin Campillo, a longtime screenwriter for his better-known colleague Laurent Cantet, opted for a functioning Queer perspective, organically coupling the personal and the political. The result is a blending of temperate, detailed procedural film (based on precise rendition of the private dimension of ideological struggles) and a poignant, highly emotional romance. A film whose title refers to the average heart rate, as well as the period house beat of dance clubs, provides an unconventional view of the members of a specific community who have decided to live politics in the first person. Films Distribution The Moroccan-born French film director Robin Campillo first gained recognition on the part of the audience and critics as a (co-) screenwriter and editor working with the French filmmaker Laurent Cantet (for instance, the drama Entre les murs Palme d Or 2008). His debut feature, Les Revenants (2004), served as the basis for the popular eponymous TV series. Campillo s second full-length film, the drama Eastern Boys, won the 2014 Horizon Award at the Venice festival. His latest piece, 120 BPM (Grand Prix and other awards at Cannes in 2017), has confirmed that Campillo is a highly gifted creator inspired by his personal experience of the subject and the era he depicts. Režisér / Director Scenár / Screenplay Kamera / Cinematography Hrajú / Cast Krajina pôvodu / Country of Origin Originálne znenie / Language Stopáž / Runtime Žáner / Genre SK-CZ distribúcia / SK-CZ Distribution Medzinárodná distribúcia / International sales

10 18 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 19 Bez lásky Neljubov Loveless Cesta času Voyage of Time: Life s Journey Voyage of Time: Life s Journey Andrej Zvjagincev Oleg Negin Michail Kričman Marjana Spivak, Matvej Novikov, Alexej Rozin, Marina Vasiljeva RUS, FRA (2017) Ruská verzia / Russian České titulky / Czech subtitles 127 Dráma Terrence Malick Terrence Malick Paul Atkins Cate Blanchett (komentár) FRA, GER, USA (2016) Anglická verzia / English České titulky / Czech subtitles 90 Dokument CENA POROTY JURY PRIZE NOMINÁCIA NA ZLATÚ PALMU NOMINATED FOR PALME D OR Žeňa a Boris prechádzajú bolestným rozvodom. Spolu ich drží už len posledný problém, predaj bytu, inak si obidvaja zariadili nový život po svojom. Žeňa si našla staršieho bohatého muža, Boris čaká dieťa s kolegyňou z práce. Ich dvanásťročný syn Aljoša je im skôr na obtiaž. Ani jeden z nich o neho nestojí, akoby im pripomínal vlastné zlyhanie. Neprejavujú mu náklonnosť, zdá sa, že toho nie sú ani schopní. Všetko sa zmení v momente, keď Aljoša zmizne. Náhly pocit prázdnoty doženie oboch rodičov k pátraniu nielen po vlastnom synovi, ale aj po koreňoch vlastného emocionálneho chladu. Andrej Zvjagincev prináša majstrovsky vystavanú drámu o ľuďoch, ktorí sú zamilovaní do vlastného odrazu v mobiloch, ale inak žijú v skľučujúcom svete odcudzenia a nepochopenia. Ruský filmár znovu obracia pozornosť k ruskej vyššej strednej triede, ktorá stála v centre jeho staršieho filmu Jelena. Snímka Bez lásky je však podstatne prenikavejším a sugestívnejším obrazom života v sebaklame. Zhenya and Boris are going through a distressful divorce. The final matter they have to resolve is the sale of their flat in Moscow. Both of them have arranged new, separate lives. Zhenya is in a relationship with an older, wealthy married man, while Boris is expecting a child with a colleague at work. Their 12-year-old son, Alyosha, witnesses his parents heated arguments; neither Zhenya nor Boris cares about him, as he seems to be a reminder of their own failure. They do not show the boy any affection, as though not capable of manifesting it. Everything abruptly changes when Alyosha disappears. The sudden feeling of emptiness forces the couple to team up so as find their son, but they also plunge into examining the roots of their estrangement and emotional coldness. Andrey Zvyagintsev s film is a masterfully built drama of people in love with their own images in their mobile phones, wavering in the desolate world of alienation and misunderstanding. He focuses on the Russian upper middle class, who were also at the centre of the 2011 film Elena, yet Loveless is a far more piercing and cogent portrayal of those living in self-delusion. BENÁTKY 2016 VENICE 2016 CENA GREEN DROP GREEN DROP AWARD CENA FUTURE FILM FESTIVAL DIGITAL FUTURE FILM FESTI- VAL DIGITAL AWARD NOMINÁCIA NA ZLATÉHO LEVA NOMINATED FOR GOLDEN LION Takmer štyridsať rokov sa vo vizionárskej mysli jedného z najvýznamnejších amerických režisérov Terrenca Malicka rodila myšlienka na ambicióznu esej, ktorá nakoniec dostala podobu filmu Cesta času. Film sa nezaoberá ničím menším ako vznikom, vývojom a zánikom známeho vesmíru, životným cyklom slnečnej sústavy. V centre Malickovej pozornosti pochopiteľne leží evolúcia rôznych živých foriem, ich rozmanitej podoby, premeny od jednobunkových organizmov až po formovanie ľudskej civilizácie. Na tvorbe unikátneho dokumentu sa podieľal celý rad významných osobností vedeckého sveta, paleontológovia, biológovia, astrofyzici z prestížnych centier z celého sveta. Rozšírenú celovečernú verziu, ktorá vznikla spolu s kratším zostrihom pre IMAX, sprevádza poetický komentár slávnej herečky Cate Blanchett. Jej uhrančivý hlas kladie otázky, ktoré sprevádzajú ľudstvo odjakživa. Malick tak pokračuje v odhaľovaní koreňov existencie človeka, ktoré dostalo jasnú podobu v oceňovanom filme Strom života. After nearly 40 years of gestation in the visionary mind of Terrence Malick, the eminent US director s most ambitious brainchild to date has finally assumed cinematic form as Voyage of Time: Life s Journey. The film is concerned with nothing less than the origin, development and extinction of the known universe, the life cycle of the solar system. Naturally, Malick focuses on the evolution of life, the various forms it takes, its metamorphosis from protozoa to the rise of human civilization. This singular documentary features contributions from a whole range of distinguished scientists palaeontologists, biologists and astrophysicists from prestigious institutions around the world. The expanded feature-length version, created in conjunction with the shorter IMAX version, is poetically narrated by famous actress Cate Blanchett. Her mesmerizing voice poses questions that have haunted humanity since the dawn of time. The film is thus a continuation of Malick s efforts, so clearly evident in his award-winning film The Tree of Life, to unearth the root of human existence. Wild Bunch Wild Bunch Andrej Zvjagincev * Andrej Zvjagincev stelesňuje v kontexte ruskej kinematografie pokračovateľov Tarkovského metafyzickej tradície, v jeho podaní však s výrazným prepojením na sociálno-politické problémy súčasného Ruska. V centre Zvjagincevovej pozornosti stoja už od vynikajúceho debutu Návrat popretŕhané rodinné väzby. Jeho prvotina je lyrickým obrazom neúspešného pokusu zblíženia otca s dvoma odcudzenými synmi. Rodinnú tragédiu na odľahlom mieste charakterizuje i jeho druhý film Vyhostení. Významotvorná práca s ruskou krajinou a rozvrátené vzťahy medzi rodičmi a deťmi sprevádzajú Zvjaginceva počas celej jeho kariéry. Svoj doterajší zenit dosiahol v silnej dráme o útlaku obyčajného človeka Leviatan. Podstatnou témou je pre režiséra a jeho scenáristu Olega Negina prázdnota mestskej strednej triedy, ktorou sa zaoberajú filmy Jelena a aktuálny držiteľ Ceny poroty z Cannes film Bez lásky. The Russian director Andrey Zvyagintsev is deemed a successor to Andrei Tarkovsky s metaphysical tradition, yet one markedly bound to the social-political issues of present-day Russia. Ever since his remarkable first feature, The Return, he has paid attention to severed family relationships. His debut provides a lyrical picture of a father s failed attempt at reuniting with his two sons. A family tragedy in a remote place is also the subject of Zvyagintsev s second film, The Banishment. The Russian landscape and distorted relationships between parents and children have been a part of all his creations, with the zenith in his career being the drama Leviathan, a story of tragedy and subjugation experienced by ordinary people in contemporary Russia. The emotional aridity of the urban middle class is the theme Zvyagintsev and the screenwriter Oleg Negin have treated in the films Elena and Loveless, with the latter winning the Jury Prize at the 2017 Cannes festival. Terrence Malick * Terrence Malick (1943, Ottawa, Illinois, USA) patrí medzi tvorcov so zásadným vplyvom na súčasnú podobu nezávislého filmu. Jeho výrazne metafyzické filmy, ktoré vynikajú brilantnou kamerou a úzkym prepojením človeka s krajinou, patria ku klasike americkej kinematografie a inšpirovali mnohých mladších tvorcov. Absolvent Harvardu v odbore filozofie sa presadzoval pomaly a zložito, napriek tomu už jeho prvé filmy, zabijacká roadmovie Zapadákov a drsná romanca Nebeské dni, prezentujú autora s ucelenou a originálnou poetikou. Dlhú tvorivú pauzu v 70. a 80. rokoch čiastočne spôsobilo sklamanie z neúspešnej prípravy vesmírnej epopeje Qasida. K jej realizácii nakoniec došlo až v roku 2016 pod názvom Cesta času. Terrence Malick (1943, Ottawa, Illinois, USA) has had a profound influence on independ- ent film as we know it. His distinctively metaphysical films, notable for their superb camerawork and intimate connection between man and nature, are classics of US cinema, inspiring countless young filmmak- ers. Though the Harvard philosophy graduate took the slow road to fame, even his early films the murderous road movie Badlands and the gritty romance Days of Heaven show an auteur with a lucid, singular poetics. After a long creative hiatus in the 70s and 80s, his space epic Qasida disappointingly failed to come to fruition, only to finally see release in 2016 as Voyage of Time: Life s Journey.

11 20 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 21 Fantastická žena Una mujer fantástica A Fantastic Woman Sebastián Lelio Sebastián Lelio, Gonzalo Maza Benjamín Echazarreta Daniela Vega, Aline Küppenheim, Amparo Noguera, Francisco Reyes CHL, GER, ESP, USA (2017) Španielska verzia / Spanish České titulky / Czech subtitles 104 Dráma Krotká Krotkaja A Gentle Creature Sergej Loznica Sergej Loznica Oleg Mutu Vasilina Makovceva, Boris Kamorzin, Valeriu Andriuta, Lija Achedžakova FRA (2017) Ruská verzia / Russian České titulky / Czech subtitles 143 Dráma BERLINÁLE 2016 BERLINALE 2016 CENA EKUMENICKEJ POROTY PRIZE OF ECUMENICAL JURY CENA ZA NAJLEPŠÍ SCENÁR BEST SCREENPLAY AWARDS CENA TEDDY TEDDY AWARD NOMINÁCIA NA ZLATÉHO MEDVEĎA NOMINATED FOR GOLDEN BEAR TBD Marina je mladá transgenderová servírka a ašpirujúca speváčka. Orlando je jej o dvadsať rokov starší milenec, s ktorým plánujú spoločnú budúcnosť. Avšak keď Orlando náhle zomrie, Marina je nútená čeliť psychickému a fyzickému nátlaku Orlandovej rodiny, sociálnemu vylúčeniu i osobnému ponižovaniu. Napriek prekážkam a nepriaznivým okolnostiam pokračuje v boji za svoje práva, snaží sa slobodne a dôstojne žiť, a pritom ukázať svojmu okoliu, kým naozaj je: zložitou, silnou, čestnou fantastickou ženou. Najnovšia snímka režiséra Sebastiána Lelia je originálnym nadžánrovým pokusom vzdorovať spoločenským stereotypom emancipačným príbehom, ktorý si berie rovnakým dielom z tvorby Alfreda Hitchcocka i Pedra Almodóvara. Autorov senzuálny i pichľavý komentár ku krutosti diskriminácie, ktorá mieri často na tých najzraniteľnejších, stojí na súhre naturalistických a ľahko magických polôh a predovšetkým na vynikajúcom hudobnom výkone herečky Daniely Vega. Artcam / Marina is a young transgender waitress and aspiring singer. She is in love with Orlando, who is 20 years older than her. They plan a future together, yet Orlando dies suddenly. Marina finds herself exposed to psychological and physical pressure from his family, socially ostracised and personally humiliated. Notwithstanding the scorn and the fraught situation, Marina continues to fight for her rights to freedom and dignified life, striving to show those around her who she is: a complex, strong, honest, fantastic woman. In his new film, Sebastián Lelio aims to defy the societal stereotypes, presenting an emancipation story, in a singular style bearing the traits of Alfred Hitchcock and Pedro Almodóvar. The director s sensitive and biting commentary on the cruelty of discrimination, which is often directed at the most vulnerable, is based on a combination of naturalistic and slightly magical facets, highlighting the superlative performance of Daniela Vega in the lead role. Funny Balloons NOMINÁCIA NA ZLATÚ PALMU NOMINATED FOR PALME D OR Jedného dňa sa ruskej žene, ktorá žije v zapadnutej dedinke, vráti balíček, ktorý poslala svojmu uväznenému manželovi. Vystrašená a plná obáv sa vydáva na pitoresknú cestu do odľahlej časti krajiny, kde stojí väzenie, pre mnohých však skôr nedobytná pevnosť. Čaká ju byrokratická absurdita, vierolomné charaktery zo spoločenskej spodiny, krivdy, násilie i poznanie, že väzenie nekončí stenami a ostnatými drôtmi, ale pokračuje ďaleko za ich hranice. Loznicov najnovší film je nekompromisnou alegóriou stavu ruskej duše i súčasnej kultúre väzenstva ako dedičstva Stalinovho sociálneho inžinierstva, súčasti štátnej mašinérie a nástroji moci. Režisérov popis jedného zápasu, inšpirovaný ako dielom Dostojevského, tak aj Kafku alebo Gogoľa, nezvyčajným spôsobom mieša brutálny realizmus a expresionisticky poňatú satiru. Krotká je radikálnym politickým filmom o krajine, kde úrady aj ľudia hrajú rolu fantómov slúžia ako prázdne schránky, ktoré len imitujú funkciu, ktorú by mali zastávať. When the parcel a woman living in a remote Russian village sent to her incarcerated husband comes back stamped Return to Sender, she wants to know why. Frightened and worried, she sets off on a nightmarish journey to a faraway prison, or rather an impenetrable fortress, where she believes her husband is serving his sentence. What awaits her is absurd bureaucracy, the treacherous dregs of society, abuse, violence. In the end, she realises that lack of freedom is not constrained behind barbed wire and the walls of a jail, but that it dominates a society stripped of humanity. Sergei Loznitsa s new feature is an uncompromising allegory of the condition of the Russian soul and the current prison system as a legacy of Stalin s social engineering, part of the state machinery and a tool of power. Depicting a struggle against the forces of social evil, and inspired by Dostoyevsky, Kafka and Gogol, the film is a unique combination of brutal realism and expressionistic satire. A Gentle Creature is a radical political work about a country in which the authorities and citizens play the role of phantoms, serving as empty caskets, merely imitating the function they should perform. Wild Bunch Sebastián Lelio * V Argentíne narodený, ale v Chile tvoriaci režisér Sebastián Lelio (1974) patrí medzi najtalentovanejších latinskoamerických filmárov súčasnosti. Vyštudoval filmovú školu Escuela de Cine de Chile a všetky jeho filmy sa s úspechom premietali na prestížnych medzinárodných festivaloch: celovečerný debut Svätá rodina (2006) bol uvedený na MFF v San Sebastiane, v roku 2009 nasledovala snímka Navidad (canneská sekcia Quinzaine des Réalisateurs), film Rok tigra (2011) súťažil na festivale v Locarne. Definitívny prelom potom pre Lelia znamenala na Berlinále ocenená dramédia Gloria (2014). The Argentinean-born Chilean director Sebastián Lelio (b. 1974) ranks among the most gifted contemporary filmmakers in Latin America. After graduating from the Escuela de Cine de Chile, he embarked on shooting documentaries and music videos. All his full-length films have garnered acclaim at prestigious international festivals: the debut, La sagrada familia (2006), was screened in San Sebastián; the second feature, Navidad (2009), was premiered at the Cannes festival (the Quinzaine des Réalisateures section); El Año del Tigre (2011) competed in Locarno. The watershed in Lelio s career was the drama Gloria (2014), which received an award at the Berlinale. His latest creation, Una mujer fantástica, earned the Silver Bear for Best Screenplay at this year s Berlin International Film Festival. Sergej Loznica * V Bielorusku narodený režisér a scenárista Sergej Loznica (1964) vyrastal v Kyjeve, kde na Polytechnickom inštitúte získal titul inžiniera. Avšak vyštudovaný matematik, ktorý sa niekoľko rokov zaoberal okrem iného vývojom umelej inteligencie, v 90. rokoch minulého storočia konvertoval k filmu. V roku 1997 absolvoval moskovský VGIK a v Petrohrade začal produkovať svoje štylizované, kritikou i festivalovými porotami vysoko cenené dokumentárne filmy. Medzi jeho vrcholné kontemplatívne diela patrí napr. film Portrét (2002), Krajina (2003) či archetypálnu rovinu pracovných činností zachytávajúca Továreň (2004). Loznicove dokumenty reflektujú tak aktuálne dianie (Majdan, 2014), ako aj dôležité momenty ruskej histórie (Blokáda, 2006). Filmár, ktorý žije od roku 2001 v Nemecku, si na sklonku nultej dekády trúfol aj na hranú réžiu: Loznicov debut Moje šťastie (2010) bol rovnako ako obidva jeho nasledujúce hrané tituly V hmle (2012) a Krotká (2017) uvedený v hlavnej súťaži festivalu v Cannes. Born in Belarus, the director and screenwriter Sergei Loznitsa (b. 1964) grew up in Kiev, where he graduated from the Polytechnic Institute as a mathematician. After working for years at the Institute of Cybernetics, researching into artificial intelligence, in the 1990s he began devoting to film. In 1997, having graduated from the Gerasimov Institute of Cinematography in Moscow, he moved to Saint Petersburg and started to create his highly acclaimed stylised documentaries, with the finest contemplative works including Portrait (2002), Landscape (2003) and Factory (2004), capturing the archetypal facet of manual labour. Loznitsa s documentaries reflect both current events (Maidan, 2014) and the pivotal moments in Russian history (Blockade, 2006). Living in Germany since 20o1, he went on to direct fiction films too. Loznitsa s My Joy (2010), as well as the features that have followed, In the Fog (2012) and A Gentle Creature (2017), have been screened within the main competition at the Cannes festival.

12 22 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 23 Na mliečnej ceste Na mlečnom putu On the Milky Road Nikdy si tu nebol You Were Never Really Here You Were Never Really Here Emir Kusturica Emir Kusturica Martin Šec, Goran Volarevic Monica Bellucci, Emir Kusturica, Sergej Trifunović, Zoran Cvijanovic, Sloboda Micalovic SRB, GBR, USA (2016) Srbská verzia / Serbian České titulky / Czech subtitles 125 Romantická dráma / komédia Lynne Ramsay Lynne Ramsay Thomas Townend Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov, Alessandro Nivola, Judith Roberts UK, FRA, USA (2017) Anglická verzia / English České titulky / Czech subtitles 95 Thriller, dráma, mysteriózny BENÁTKY 2016 VENICE 2016 NOMINÁCIA NA ZLATÉHO LEVA NOMINATED FOR GOLDEN LION MALÝ ZLATÝ LEV LITTLE GOLDEN LION Kosťa uprostred vojnovej zóny cestou - necestou rozváža mlieko na svojom oslíkovi. Pri jednej zo zastávok sa zoznámi s očarujúcou ženou, ktorá sa ukrýva uprostred krajiny nikoho pred svojím zlovestným nápadníkom. Stačí okamih a je to láska na prvý pohľad - ako v rozprávke. Kusturica nakrútil emotívnu romancu, ktorá pripomína, prečo v deväťdesiatych rokoch patril k ikonám európskeho filmu. Love story Na mliečnej ceste je nostalgickou spomienkou na predminulú dekádu a okúzľuje príbehom o láske v dobe, ktorá jej nepraje. V tejto snímke sa vracia ku svojej kľúčovej téme nezmyselnej vojne ako pitoresknej kulise, v ktorej sa odvíjajú prudké vzplanutia dvoch postáv. Oporou je pre neho opäť divoká krajina, jej prirodzené svetlo a zvieratá, ktoré svojou spontánnosťou tvoria protipól často nezmyselného snaženia ľudských aktérov. Emir Kusturica si vôbec po prvýkrát (a ako sa vyjadril on sám aj posledný) vo svojom filme zahral titulnú úlohu. Hlavnou hviezdou tejto romantickej rozprávky je však jednoznačne Monica Bellucci. Navigating a warzone on his donkey, milkman Kosta bravely works his usual route. During one of his deliveries, he meets an enchanting woman hiding in the countryside from a sinister admirer. It s love at first sight, straight out of a fairy tale. This heartfelt romance is a reminder of why Kusturica was a European film icon in the 90s. On the Milky Road is a nostalgic look back at the decade before last and an enchanting love story at a time when love was no picnic. Here Kusturica returns to his idée fixe senseless war as an outlandish backdrop for the fiery bursts of passion between two characters, as well as his other mainstay the untamed countryside, its natural light and wildlife, whose spontaneity acts as a counterpoint to the often senseless efforts of his human actors. This is Emir Kusturica s first film starring the director himself (and according to him, also his last). But the true star of this romantic fairy tale is undeniably Monica Bellucci. Wild Bunch CENA ZA NAJLEPŠÍ SCENÁR BEST SCREENPLAY AWARD JOAQUIN PHOENIX CENA PRE NAJLEPŠIEHO HERCA BEST ACTOR AWARD NOMINÁCIA NA ZLATÚ PALMU NOMINATED FOR PALME D OR TBD Joe je vojnový veterán, ktorý si nazbieral mnoho jaziev. Nielen z nasadení v Afghanistane, ale aj z detstva, keď musel čeliť brutálnemu otcovi, a zo svojej kariéry agenta jednotky FBI pre boj s prostitúciou. Svoj bezvýchodiskový život trávi medzi domom, kde žije jeho čudácka matka, a nebezpečnými misiami, na ktorých zachraňuje ženy - obete obchodu s bielym mäsom. Významný senátor si ho najme, aby priviedol späť jeho neplnoletú dcéru, ktorá skončila v jednom z anonymných domov, v ktorých kvitne detská prostitúcia. Joe berie svoje osvedčené kladivo a vydáva sa na ďalšiu výpravu za spravodlivosťou. Tentokrát však nezostane iba pri záchrane bezbrannej ženy. Joe nevdojak zasiahne do pedofilnej siete, ktorej vlákna vedú vysoko Od tohto momentu sa jeho existencia dostáva do krvavej špirály, ktorej násilnosť prekonáva aj predchádzajúce traumatické zážitky. Film Lynne Ramsayovej je veľmi svojráznou variáciou noir detektívky a procedurálneho thrilleru. Joe is a war veteran, whose soul has been scarred by numerous distressing experiences. He harbours traumatic memories of being abused as child by his violent father, of serving as a soldier in Afghanistan and as an FBI agent in a unit combatting prostitution. Joe now leads a wretched life spent between the house of his unhinged mother and dangerous missions, rescuing women from sex traffickers. But then he receives a commission from an ambitious senator, with his task being to recover the politician s teenage daughter, who has evidently been locked up in a brothel. Joe takes his trusty old hammer and sets out on his quest of justice. While seeking the vulnerable girl, he happens to come across a paedophile network whose footprints lead to the very highest echelons Joe is drawn into a bloody spiral, whose brutality even eclipses that of his past traumas. Lynne Ramsay s film is a highly singular variation on the noir crime drama and the procedural thriller. Why Not Productions Emir Kusturica * Emir Kusturica (1954, Sarajevo) patrí k najslávnejším a najoriginálnejším európskym režisérom konca 80. a celých 90. rokov. Absolvoval pražskú FAMU a pozbieral niekoľko významných medzinárodných cien, od Zlatého leva v Benátkach za film Spomínaš si na Dolly Bell? až po Zlatú palmu v Cannes za filmy Otec na služobnej ceste a Underground. Jeho poetika je pozoruhodnou fúziou výbušných balkánskych dejinných metafor, felliniovskej atmosféry a záľuby v nezvyčajnej všednosti, svojráznych (ne) hereckých typoch a výstredných režijných riešeniach. Kusturica je bytostný romantik i vášnivý nacionalista, politický provokatér i človek fascinovaný silou obrazu a rytmom rozprávania. Na Art Film Feste 2011 získal Zlatú kameru. Emir Kusturica (1954, Sarajevo) is among the most celebrated and original European directors of the late 80s and 90s. After graduating from Prague s FAMU, he racked up a number of premier international prizes, from Venice s Golden Lion for Do You Remember Dolly Bell? to Cannes s Palme d Or for When Father Was Away on Business and Underground. His unique poetics is a fusion of explosive metaphors of Balkan history, Felliniesque atmosphere and a love for the unusual in the everyday, distinctive character (non-) actors and unconventional directorial techniques. Kusturica is a romantic at heart and a passionate nationalist, a political provocateur and a person fascinated with the power of images and the rhythm of storytelling. At Art Film Fest 2011 he won the Golden Camera. Lynne Ramsay * Filmy škótskej režisérky Lynne Ramsay (1969) spája niekoľko ústredných motívov: fascinácia deťmi a mladistvými, výrazné násilie, téma smútku, trúchlenia a viny. Pracuje so striedmym rozprávaním, jej filmy sú zbavené nadbytočných informácií, vysvetľujúcich expozícií či dlhých dialógov. Väčšina významov je tak vtesnaná do výrazných obrazov, prostredníctvom ktorých Ramsay nielen rozpráva príbehy, ale predovšetkým skúma vnútro svojich aktérov. K tomu jej napomáha aj výrazná hudba a sound design. Jej filmy Chytač krýs (1999), Morvern Callarová (2002) a Musíme si pohovoriť o Kevinovi (2011) zaznamenali výrazný úspech na mnohých festivaloch a zaradili ju medzi elitné artové režisérky súčasnosti. Na druhej strane jej pokusy o prienik do mainstreamových vôd skončili fiaskom. Po nezhodách s producentmi odstúpila od réžie mysterióznej detektívky Pevné puto a neskôr taktiež (deň pred začiatkom nakrúcania) od realizácie westernu Jane Got a Gun. Film Nikdy si tu nebol pre ňu znamená triumfálny návrat na scénu. The films of the Scottish director Lynne Ramsay (b. 1969) are characterised by a fascination with children and teenagers, and the recurring themes of violence, grief, guilt, death and its aftermath. They are low on dialogue and explicit story exposition, using instead images, vivid details, music and sound design to depict the stories and render the protagonists inner worlds. The features The Ratcatcher (1999), Morvern Callar (2002) and We Need to Talk About Kevin (2011) garnered acclaim at prestigious festivals, elevating Ramsay among the most feted contemporary art film directors. Her attempts at entering mainstream cinema, however, ended in fiasco, when, owing to disputes with producers, she abandoned her intention to create the mystery crime drama The Lovely Bones, and also stormed off the film set on the very day of the scheduled launch of shooting the western Jane Got a Gun. Her latest creation, You Were Never Really Here, marks Ramsey s triumphant return.

13 24 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 25 O tele a duši Testről és lélekről On Body and Soul Ildikó Enyedi Ildikó Enyedi Máté Herbai Alexandra Borbély, Géza Morcsányi, Zoltán Schneider, Ervin Nagy HU (2017) Maďarská verzia / Hungarian České titulky / Czech subtitles 116 Dráma, love story Štvorec The Square The Square Ruben Östlund Ruben Östlund Fredrik Wenzel Elisabeth Moss, Claes Bang, Dominic West, Terry Notary SWE, GER, FRA, DEN (2017) Švédska, dánska, anglická verzia / Swedish, Danish, English České titulky / Czech subtitles 142 Dráma, komédia BERLINÁLE 2017 BERLINALE 2017 ZLATÝ MEDVĚD GOLDEN BEAR CENA FIPRESCI FIPRESCI AWARD CENA EKUMENICKEJ POROTY PRIZE OF ECUMENICAL JURY Maďarský film O tele a duši, prostredníctvom ktorého sa režisérka Ildikó Enyedi vrátila po dlhých osemnástich rokoch na medzinárodnú scénu, je nekonvenčná love story dvoch odlišne zmrzačených ľudí: starnúceho finančného riaditeľa bitúnku a mladej uzavretej kvalitárky mäsa. Obaja hrdinovia, postupne ohromení zistením, že majú rovnaké sny, sa ich postupne pokúšajú spoločne plniť. Ľahko excentrická, taktilná i odťažitá romanca s prvkami každodennej drámy a čiernej komédie sugestívne tematizuje dualitu bdelosti a snenia, beštiality a humanity, duše a tela. Film, ktorý nenásilne spája chladné pozorovanie a nezvyčajnú emocionalitu ťaží z výraznej vizuálnosti: z precíznych geometrických kompozícií, neokázalého prelínania lyrickosti a brutality, symbolického využitia farieb i sústredenej práce s hercami. Je to celkom pochopiteľné, že si práve tento film, ktorý medzi riadkami a pomocou snových metafor hovorí o mnohých súčasných spoločenských traumách, odniesol z tohtoročného Berlinále hlavnú cenu Zlatého medveďa. On Body and Soul, which marks the Hungarian director Ildikó Enyedi s return to the international scene after 18 years, depicts the unconventional love story of two socially isolated protagonists: an ageing financial director and a young quality supervisor at a slaughterhouse. Astonished by the discovery that they share identical dreams at night, the two strive to make them come true together. A slightly eccentric, tactile and abstract romance, employing elements of everyday drama and black comedy, it reveals the duality of reality and dream, the animal and the human, the body and the soul. Dexterously coupling distant observation and extraordinary emotionality, the film exploits a bold visual conception, encompassing precise geometric shapes, unpretentious blending together of lyricism and brutality, a symbolic utilisation of colours, and concentrated work with the actors. No wonder, then, that the film, which between the lines and by means of dreamy metaphors highlights a number of the contemporary social traumas, received the Golden Bear at this year s Berlinale. ZLATÁ PALMA PALME D OR Christian je kurátorom švédskeho múzea moderného umenia. Úspešný, atraktívny, rozvedený otec dvoch dcér spĺňa ideál vzdelaného mestského liberála, ktorý sa snaží citlivo vnímať aktuálne spoločenské problémy. S nimi ladí aj pripravovaná výstava konceptuálneho umenia, v ktorej dominuje inštalácia štvorca 4 x 4 metre vo verejnom priestore; štvorca, v ktorom platia pravidlá absolútnej rovnosti a tolerancie. Ako ale takúto myšlienku predať v mediálne zahltenom a nesústredenom prostredí, ktoré žije predovšetkým virálnymi udalosťami? Zatiaľ čo hip marketingoví experti vymýšľajú rôzne stratégie, Christianovi ktosi ukradne mobil. A v snahe získať ho späť roztočí kurátor nevedomky špirálu udalostí, ktoré spochybnia nielen jeho osobné kvality a výstavu, ale aj postavenie inštitúcie, ktorú reprezentuje. Ruben Östlund vo svojej konceptuálnej tragikomédii s potmehúdstvom sebe vlastným skúma jeden egoistický charakter i povýšené pokrytectvo súčasných západných spoločností, ktoré čelia zmätku jazykov, symbolov a hodnôt. Christian is the respected curator of a contemporary art museum. A successful and attractive man, a divorced but devoted father of two daughters, he comes across as the model of an educated urban liberal, one striving to sensitively perceive the current social issues. In line with this approach is the prepared exhibition of conceptual art, dominated by an installation in the public space of a 4 x 4-metre square, within which absolute equality and tolerance govern. But how to sell such an idea amidst the media-congested and restless milieu, largely absorbed in virtual events? And while hip marketing experts devise the most effective strategies, Christian s phone is stolen. His foolish response to the theft drags him into shameful situations, which cast doubt on his personal qualities and the exhibition, as well as the very position of the institution he represents. With his quintessential malice, in his conceptual tragicomedy Ruben Östlund explores the self-indulgence and snooty hypocrisy of contemporary Western societies, facing bafflement of languages, symbols and values. Films Distribution Coproduction Office Ildikó Enyedi * Maďarská režisérka a scenáristka Ildikó Enyedi (1955) pôvodne vyštudovala ekonómiu a až potom filmovú réžiu na budapeštianskej Vysokej škole dramatických umení. Od roku 1979 spolupracovala so slávnym Štúdiom Bélu Balázsa, nakrútila experimentálny dokument Flirt (1981) a následne aj niekoľko pozoruhodných krátkych hraných filmov. Jej celovečerná prvotina Moje 20. storočie (1989) sa stala senzáciou festivalu v Cannes, odkiaľ si odniesla Zlatú kameru za najlepší debut. Medzi jej ďalšie kľúčové tituly patria na festivale v Benátkach uvedené filmy Čarostrelec (1994) a Tamás a Juli (1997) či v Locarne ocenený Šimon mág (1999). The Hungarian director and screenwriter Ildikó Enyedi (b. 1955) studied economics and subsequently film direction at the University of Drama and Film in Budapest. In 1979, she began working with the renowned Béla Balázs Studio, and in 1981 she shot the experimental documentary Flirt, followed by several notable short films. Her debut feature, My 20th Century (1989), caused a sensation at the Cannes festival, where it won the Golden Camera award. Other seminal works of hers include Magic Hunter (1994) and Tamás and Juli (1997), both screened at the Venice festival, and Simon the Magician (1999), a prize-winner in Locarno. Enyedi s new film, the unusual slaughterhouse romance On Body and Soul, provides an eccentric and poetic insight into finding human affection and love in the least expected of places. Ruben Östlund * Ruben Östlund je najvýraznejšou tvárou mladej švédskej generácie filmárov. Vo svojom diele svojsky nadväzuje ako na bergmanovskú tradíciu anamnézy rodinných vzťahov, tak na svojrázne oživené obrazy existenčnej márnosti Roya Anderssona. Rané krátke filmy charakterizuje dištancovaná statická kamera, ktorú od diania často oddeľujú desiatky metrov a aranžované všedné situácie, ktoré Östlund zachytáva so sociologickou dôkladnosťou. Debut Mongoloid s gitarou a druhý film V moci davu Švéd koncipuje ako dokumentárne ladené pásmo výjavov obyčajného života, v ktorých sa rysujú bizarné rituály a drobné pretvárky. Play je sociologicky zovretou a presnou analýzou šikanovania a problémov multikultúrnej spoločnosti. V lyžiarskej dráme Vyššia moc Östlund obracia pozornosť k tradičnej rodine, ktorej rozpad urýchli lavína a jedno inštinktívne rozhodnutie. Štvorec predstavuje autorovo najambicióznejšie dielo, ktoré spája všetky doterajšie Östlundove záujmy. Ruben Östlund is the most distinguished representative of the young generation of Swedish filmmakers. In his works, he has linked up to the Bergman tradition of examining the history of family relationships, as well as Roy Andersson s singular animated pictures of existential futility. His early short films are characterised by a distant static camera, often divided dozens of metres from that which is happening, and staged everyday situations, captured with a sociological thoroughness. Östlund s debut fiction movie, The Guitar Mongoloid, and his second feature, Involuntary, are conceived as documentaries of scenes from ordinary life, outlining bizarre rituals and minor affectations. Play presents a compendious and precise analysis of bullying and the problems plaguing multicultural society. In the skiing drama Force Majeure, Östlund focused on the traditional family, whose disintegration is accelerated by an emergence of an avalanche and a single instinctive decision. The Square is his most ambitious work to date, blending all Östlund s previous themes.

14 26 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 27 Tá, ktorá odišla Ang babaeng humayo The Woman Who Left Lav Diaz Lav Diaz Lav Diaz Charo Santos-Concio, John Lloyd Cruz, Michael De Mesa PHL (2016) Filipínska verzia / Filipino České titulky / Czech subtitles 229 Dráma Vážený občan El ciudadano ilustre The Distinguished Citizen Gastón Duprat, Mariano Cohn Andrés Duprat Mariano Cohn, Gastón Duprat Oscar Martínez, Nora Navas, Iván Steinhardt, Dady Brieva, Andrea Frigerio ARG, ESP (2016) Španielska verzia / Spanish České titulky / Czech subtitles 118 Dráma, komédia BENÁTKY 2016 VENICE 2016 ZLATÝ LEV GOLDEN LION V roku 1997, po tridsiatich rokoch vo väzení, vstupuje Horácia do úplne cudzieho sveta: manžel jej zomrel a hoci sa znovu skontaktovala s dcérou, svojho syna nájsť nemôže. Čoskoro však zistí, čo sa nezmenilo moc a výsady elít. Iróniou zostáva, že Horáciin bývalý aristokratický milenec Rodrigo, ktorý zosnoval jej uväznenie, je teraz sám väzňom vlastnej zlatej klietky: rovnako ako jeho bohatí priatelia, aj on prestal vychádzať z domu pre eskaláciu únosov bohatých. Horácia sa rozhodne z tejto hystérie vyťažiť a pripravuje pomstu. Filmový solitér Lav Diaz znovu rozvíja tému filipínskych dejín s vyčerpávajúcou klinickou presnosťou a odhaľuje temné prúdy, ktoré dodnes formujú jeho krajinu. Film Tá, ktorá odišla je prenikavou štúdiou o priepasti medzi chudobnými a bohatými, medzi minulosťou a prítomnosťou Diaz zachytáva v tých najmenších gestách zakotvenú históriu inštitucionálnych privilégií, spoluviny a arogancie, ktoré prispeli k priepastným rozdielom v dnešnej filipínskej spoločnosti. Filmárska virtuozita a starostlivo artikulovaný tichý vzdor vytvárajú z Diazovej novinky jeden z jeho najlepších a najsúcitnejších filmov. In 1997, following three decades in prison, Horacia returns home, which has changed markedly during her absence. Although she reunites with her daughter, she learns that her husband is dead and her son missing. She soon realises, though, that one thing has remained the same the power and privilege of the elite. Ironically, her former aristocratic lover, Rodrigo, who framed her for a crime, is now himself entrapped in his golden cage: just like his affluent friends, he too has ceased to leave his villa owing to the escalating kidnaping incidents targeting the wealthy. Horacia decides to make use of this hysteria and begins hatching a plan of revenge. With a comprehensive clinical precision, the independent film director Lav Diaz again unfurls the subject of the history of the Philippines, duly unveiling the dark currents that continue to form his country. The Woman Who Left is an in-depth study of the great abyss between the rich and the poor, between the past and the present. The cinematic virtuosity and thoroughly articulated silent rage make Diaz s suggestible meditation on the nature of the good amidst a world ravaged by corruption and fraud one of his most accomplished and most compassionate titles to date. BENÁTKY 2016 VENICE 2016 NOMINÁCIA NA ZLATÉHO LEVA NOMINATED FOR GOLDEN LION Spisovateľovi Danielovi Mantovanimu leží svet pri nohách. Práve získal Nobelovu cenu za literatúru, ale namiesto zadosťučinenia sa dostavila poriadna depka. Autor, ktorý si vydobyl takéto uznanie, už dávno nie je provokatérom, ale len usporiadanou položkou v kánone. Daniel sa pred všetkými uzavrie, prestane písať a tvrdohlavo odmieta pozvania na prestížne akcie, rozhovory a stretnutia. Čosi sa v ňom zlomí vo chvíli, keď medzi prívalom oficiálnych listov nájde nenápadný list z rodného argentínskeho zapadákova, odkiaľ kedysi zutekal. Chcú mu udeliť čestný titul váženého občana. Daniel Mantovani sa rozhodne vrátiť k spomienkam, dávnym láskam, starým priateľstvám. Prichádza do známych ulíc ako veľká hviezda, ale z jeho návštevy sa rýchlo stáva groteska, ktorá postupom času dostáva horkú príchuť. Nielen úspech sa neodpúšťa. Daniel postupne prichádza na to, že nikto nedokáže tak milovať a nenávidieť ako ľudia, ktorí vás poznajú od detstva. Vráti mu rodné mesto chuť opäť písať, alebo len posilní jeho samotárstvo? Writer Daniel Mantovani has the world at his feet. He s just won the Nobel Prize for Literature, but instead of satisfaction, he s got a bad case of the blues. The revered author s days as a provocateur are long gone, replaced by a neat and tidy nook in the literary canon. He withdraws from society, stops writing and stubbornly refuses invitations to prestigious events and interviews. But something in him snaps when, among the usual heap of letters, he finds an unassuming missive from his hometown, the Argentinean backwater he once fled, inviting him to accept the honorary title of Distinguished Citizen. Daniel resolves to return to memories, bygone romances, old friendships. He revisits his familiar streets as a star, but his visit quickly turns into a comedy that later develops a bitter tinge. It turns out success isn t the only thing that s hard to forgive. Daniel comes to realize that no one can love him or hate him like those who've known him since childhood. Will his hometown revive his will to write, or will it only make him more reclusive than ever? Latido Consorcio Films Butique Lav Diaz * Filipínsky režisér, scenárista, kameraman a strihač Lav Diaz (1958) je jedným z kľúčových predstaviteľov tzv. slow cinema. Preslávil sa predovšetkým extrémnou dĺžkou svojich filmov a hypnotickým štýlom, ktorý je bližší filipínskej mentalite a nepodlieha západnému vnímaniu času - typické je pre neho pozvoľné tempo, dlhé, brilantne komponované zábery a absencia hudby. Diaz začínal ako scenárista pre lokálnu televíziu a básnik, ako filmár sa etabloval až na konci deväťdesiatych rokov. Medzi jeho najdôležitejšie filmy patrí v Benátkach ocenená, takmer osemhodinová Melanchólia (2008) a víťazná snímka festivalu v Locarne Počiatky minulosti (2014). The Filipino film director, screenwriter, cameraman and editor Lav Diaz (b. 1958) is one of the major representatives of the slow cinema movement. He is mainly known for the extreme duration of his works and a hypnotic style, close to the Filipino mentality and not yielding to the Western perception of time, with his typical traits being a slow tempo, long, brilliant takes, and the absence of music. Diaz launched his career as a screenwriter for local television and as a poet, only establishing himself as a filmmaker in the late 1990s. His most significant films include the almost eighthour-long Melancholia (2008), which earned the Orizzonti Grand Prize in Venice, and From What Is Before (2014), the winner of the main prize in Locarno. Diaz s latest feature, The Woman Who Left, which received the Golden Lion at last year s Venice festival, is loosely based on L. N. Tolstoy s tale God Sees the Truth, But Waits. In an enthralling manner, Diaz captures the history of institutional privilege, complicity and arrogance, which have co-created the abysmal social gaps in today s Philippines. Gastón Duprat * Mariano Cohn * Režijné duo Gastón Duprat (1968, Bahía Blanca, Argentína) a Mariano Cohn (1974, Vil- la Ballester, Argentína) patrí k najvýraznejším zjavom súčasnej argentínskej kinematografie. Ich spolupráca sa začala v 90. rokoch, kedy začali nakrúcať experimentálne filmy. Preslávili sa úspešnou inovatívnou TV show Televisión Abierta aj ako dokumentaristi. Hrané filmy si sami produkujú i nakrúcajú. Dôležitú úlohu v nich zohráva umenie, tvorivý proces i svojbytné formy zápolenia s blížnymi i s kreativitou. To platí aj pre ich debut Umelec, drámu Muž odvedľa i posledný film Vážený občan, ktorý v Benátkach získal cenu pre najlepšieho herca. The directorial duo of Gastón Duprat (1968, Bahía Blanca, Argentina) and Mariano Cohn (1974, Villa Ballester, Argentina) are a marvel of contemporary Argentinean cinema. They began working together in the 90s, shooting experimental films. They rose to fame thanks to their successful, innovative TV show Televisión Abierta, as well as their documentary work. Their self-produced and self-shot fiction films key themes include art, the creative process and unusual forms of competition with one s peers and with the Muses. This applies to their debut, The Artist, the drama The Man Next Door and their latest film The Distinguished Citizen, which won Best Actor at Venice.

15 28 PREMIÉRY PREMIERES PREMIÉRY PREMIERES 29 Western Western Western Valeska Grisebach Valeska Grisebach Bernhard Keller Meinhard Neumann, Syuleyman Alilov Letifov, Veneta Fragnova, Viara Borisova GER, BUL, AUT (2017) Nemecká, bulharská, anglická verzia / German, Bulgarian, English České titulky / Czech subtitles 119 Dráma Zabitie posvätného jeleňa The Killing of a Sacred Deer The Killing of a Sacred Deer Jorgos Lanthimos Jorgos Lanthimos, Efthymis Filippou Thimios Bakatakis Colin Farrell, Nicole Kidman, Barry Keoghan, Alicia Silverstone GBR, IRL (2017) Anglická verzia / English České titulky / Czech subtitles 119 Dráma, horor, mysteriózny UN CERTAIN REGARD UN CERTAIN REGARD UN CERTAIN REGARD Meinhard je samotársky robotník, ktorý z diaľky pozoruje život s nečitateľným úsmevom. Nikde sa necíti doma, preto mu nerobí problém prijať prácu v zapadnutom kúte Bulharska, kde má nemecká partia v ťažkých podmienkach vybudovať vodnú elektráreň. Odľahlá divočina, jazyková bariéra a cudzinci, ktorí o ňom nič nevedia, umožňujú Meinhardovi rozprávať o sebe iný príbeh a vystupovať ako hrdina a ochranca slabých. Na mieste, kde si ľudia lepšie rozumejú bez slov, pocíti naliehavú túžbu niekam patriť. Aj za cenu toho, že si znepriatelí krajanov, ktorí na domorodcov pozerajú zvrchu a nijako sa nenamáhajú udržiavať dobré vzťahy. Valeska Grisebach nakrútila majstrovskú subtílnu charakterovú štúdiu a inteligentnú snímku s prvkami westernu, ktoré však neustále podvracia a využíva k narušeniu diváckych očakávaní. Western je pokorný film o obyčajných ľuďoch a neskrotenom mieste mimo civilizácie. Meinhard is a loner who observes life from afar, sporting an undecipherable smile on his face. He feels at home nowhere, and hence he doesn t mind being sent to a remote corner of rural Bulgaria as part of a group of German construction workers assigned with the task of building a hydroelectric plant. Amidst the wilderness, and confronted with a language barrier and cultural differences, Meinhard begins telling a different story of himself, acting as a hero and protector of the weak. In a place where people better understand each other without words, he feels an urgent desire to belong somewhere, even at the cost of making enemies of his compatriots, who look down at the locals and don t make the slightest effort to get on with them. Valeska Grisebach s new creation is a masterful, subtle character study, an intelligent film featuring elements of the Western genre, yet constantly subverted and applied with the aim not to live up to the audience s expectations. Western gives a humble account of the life of ordinary people in an untamed location, far away from civilisation. CENA ZA SCENÁR BEST SCREENPLAY AWARD Steven Murphy je úspešný kardiochirurg, ktorý žije v luxusnej vile s krásnou ženou a dvoma deťmi zdanlivo pokojný život. Prečo ale po práci vyhľadáva spoločnosť čudáckeho teenagera Martina, ktorému sa snaží dávať otcovské rady do života? A prečo sa Martin stále viac vtiera do Stevenovej nenápadne čudáckej rodiny? Odkiaľ sa berú nevysvetliteľné tragické udalosti, ktoré premenia život Murphyovcov na úplné peklo? Kľúčová osobnosť gréckej divnej vlny Jorgos Lanthimos so svojou dvornou scenáristkou Efthymis Filippou vytvoril modernú parafrázu antickej drámy o neodvratnej vine a krutom treste, vyšinutú meditáciu o vzťahu medzi symbolickým a reálnym. Precízne herectvo, majstrovská práca kamery Thimiosa Bakatakisa, trierovsky hutná atmosféra, ťaživo pomalé tempo, lámanie tabu a ľahké náznaky čierneho humoru charakterizujú tento klinický horor, v ktorom platí: oko za oko, srdce za srdce. Steven Murphy, a brilliant, successful surgeon, lives with his beautiful wife and two children in a luxury villa. He seems to lead a steady, peaceful life. But why does he spend his evenings with the weird teenager Martin, whom he gives fatherly advice? And why does Martin increasingly intrude upon Steven s inconspicuously eccentric family? And what about the inexplicable tragic events that turn the Murphys life into a living hell? Yorgos Lanthimos, the key figure of the weird wave of Greek cinema, and his court screenwriter, Efthymis Filippou, have created a modern paraphrase of Ancient drama of irredeemable guilt and cruel punishment, a deranged meditation on the relation between the symbolic and the real. Precise acting, Thimios Bakatakis s masterful cinematography, a dense, Trier-like atmosphere, an oppressively slow tempo, the breaking of taboos and delicate hints of black humour are the most salient traits of Lanthimos s psychological thriller-horror film, in which the eye for an eye, heart for a heart principle holds sway. Films Butique Hanway Films Valeska Grisebach * Brémska rodáčka Valeska Grisebach nakrútila počas sedemnástich rokov iba tri filmy, napriek tomu môžeme hovoriť o autorke s ujasnenou a unikátnou režijnou koncepciou, ktorá čiastočne korešponduje s civilnou metódou Berlínskej školy. V centre jej filmov stojí zdanlivo banálna situácia a celkom obyčajní ľudia zápasiaci s hľadaním identity. V oceňovanom debute Mein Stern (2001) ide o dvojicu štrnásťročných milencov, ktorí sa v presne vymedzenom čase začnú hrať na manžela a manželku. Druhý film Túžba (2006) rozpráva príbeh robotníka a dobrovoľného hasiča, ktorého životom otrasie nemanželská avantúra so servírkou z neďalekého mesta. Obdivuhodnú senzitivitu a schopnosť v celkom všedných situáciách zachytiť univerzálne problémy preukazuje Grisebach aj vo Westerne, ktorý znamená jej návrat na scénu po dlhých jedenástich rokoch. Over the past 17 years, the German director Valeska Grisebach has only made three films, yet she can be referred to as an artist with a clear and unique conception, corresponding in part to the realistic methods of the Berlin School. Her movies centre on seemingly banal situations and ordinary folk struggling to seek an identity. Grisebach s acclaimed debut feature, Be My Star (2001), focuses on a pair of 14-year-old lovers, who within a precisely delimitated time play at husband and wife. Her second film, Longing (2006), tells the story of a worker and volunteer fireman whose life is shattered as a result of his extramarital affair with a waitress from a nearby town. Grisebach has also demonstrated her admirable sensitivity and faculty for rendering universal problems in Western, which marks her comeback following an interval of 11 years. Jorgos Lanthimos * Už samostatný debut Jorgosa Lanthimosa Kinetta (2005) nesie rysy podstatné pre nastupujúcu grécku divnú vlnu: izolované, opustené miesto, skupina vyšinutých postáv, zdanlivo nezmyselné rituály, dištancované rozprávanie. Túto konšteláciu privádza aténsky rodák k dokonalosti vo svojom druhom filme Dogtooth (2009), ktorý sa stal neoficiálnym manifestom nastupujúcej generácie gréckych filmárov. Radikálny, ťažko vstrebateľný obraz patologickej rodiny odrezanej od sveta vyniesol Lanthimosa medzi hviezdy európskeho filmu. Poetiku riadenú výstrednými nápadmi a brilantnými útokmi na zaužívané vnímanie spoločenských vzťahov rozvíja i v ďalších filmoch Alpách (2011) a Lobstrovi (2015), v ktorých Lanthimos po prvýkrát pracuje v angličtine a s hollywoodskymi hviezdami, bez toho, aby ustúpil zo svojej svojráznej poetiky. Tej zostáva verný aj vo svojom aktuálnom filme Zabitie posvätného jeleňa, aj keď namiesto enigmatickej tragikomédie v ňom pracuje s prvkami blízkymi antickej dráme a modernému hororu. Yorgos Lanthimos s debut, Kinetta (2005), bore all the features essential for the Greek weird wave: an isolated, desolate location; a group of mentally deranged characters; seemingly nonsensical rituals; distanced narration. The Athens native brought this constellation to perfection in his second feature, Dogtooth (2009), which would become the unofficial manifesto of the young generation of Greek filmmakers. The radical, difficult-to-grasp portrait of a pathological, far-flung family elevated Lanthimos among the stars of European cinema. A poetics governed by bizarre ideas and headlong assaults against the well-established perception of social relationships was further evolved in his Alps (2011) and The Lobster (2015), his first English-language film, featuring Hollywood actors. Lanthimos also adheres to his singular brand of poetics in his latest feature, The Killing of a Sacred Deer, although elements of enigmatic tragicomedy are replaced with strands akin to the Ancient drama and the modern thriller.

16 30 SPRIEVODNÉ PODUJATIA ACCOMPANYING EVENTS SPRIEVODNÉ PODUJATIA ACCOMPANYING EVENTS 31 Sprievodné podujatia Accompanying events Prednášky pre študentov stredných škôl 4. ročník prehliadky Be2Can rozširuje svoj program o edukatívny projekt v spolupráci so Zuzanou Gindl-Tatárovou a Petrom Konečným. Dve známe mená z oblasti filmovej vedy a výchovy filmového diváka. Dve osobnosti, ktoré celkom odlišnou, ale neuveriteľne atraktívnou formou vedia rozprávať o filme a filmovom svete v širšom kontexte. Ona je jedným z najuznávanejších filmových pedagógov v tejto oblasti a to nielen na Slovensku - a členkou mnohých významných inštitúcií. On sa niekoľko rokov podieľa na kultivácii mladého filmového diváka, prostredníctvom najvýznamnejšieho filmového portálu na našom teritóriu a osobnými prezentáciami filmových tém po celom Slovensku vychováva náročnejšieho konzumenta filmových diel. Projekcia vybraného filmu spojená s prednáškou o režisérovi, filme a téme. Prof. Zuzana Gindl-Tatárová, ArtD. absolvovala pražskú FAMU, Katedru filmovej a televíznej scenáristiky a dramaturgie. Pracuje ako scenáristka a dramaturgička hraných filmov, desať rokov bola zamestnaná v Slovenskej filmovej tvorbe na Kolibe, písala aj pre televíziu a rozhlas v Bratislave. Od r pôsobí ako pedagóg scenáristiky, dramaturgie a filmovej analýzy na Filmovej a televíznej fakulte VŠMU v Bratislave, pravidelne prednáša aj na mnohých zahraničných univerzitách a akadémiách. V r získala prestížne medzinárodné vyznamenanie CILECT TEACHING AWARD, udeľované svetovou organizáciou vysokých filmových škôl CILECT najlepším pedagógom z celého sveta. Bola členkou mnohých domácich i medzinárodných porôt, osem rokov slúžila v exekutíve európskej organizácie vysokých filmových škôl GEECT. Niekoľko rokov pracovala ako expert európskeho programu MEDIA, od roku 2005 je zástupkyňou Slovenskej republiky v Rade Eurimages. V rokoch bola prezidentkou SFTA, je zakladateľkou Národnej filmovej ceny Slnko v sieti. Objavte filmy, ktoré nepoznáte a ktoré vás prekvapia. Informácie sa na nás hrnú zo všetkých strán. Televízia, tlač, rádio a internet sa stali neodmysliteľnou súčasťou našich životov a tvoria významnú formu trávenia nášho voľného času. Väčšina informácií z médií pre nás nemá žiadnu hodnotu, a tak na informačný pretlak reagujeme prirodzene - osvojíme si návyk automatického, bezmyšlienkovitého správania v kontakte s médiami. Ako sa však v tomto svete zorientovať? Nahliadnite do sveta kinematografie cez okuliare fundovaného odborníka, filmového kritika Petra Konečného, ktorý v 90 minútovej prednáške spojenej s premietaním rozoberie filmové diela rôzneho rozsahu (reklama, videoklipy, film). Ide o úplne nový typ vzdelávacieho procesu spojeného s nesmierne bohatým audiovizuálnym obsahom. Jeho lepšie pochopenie nám otvára úplne nový spôsob jeho vnímania a selekcie. Je prirodzené byť kultúrne náročný a kritický, pretože mediálne informácie sa na nás hrnú zo všetkých strán. Peter Konečný je absolventom filmovej vedy na VŠMU. V roku 2000 založil portál kinema.sk pre filmových fanúšikov, ktorý je dnes najpopulárnejšou stránkou tohto zamerania na Slovensku. Publikuje v mnohých printových a elektronických médiách. Je autorom a interpretom relácie Scree ner na portáli sme.sk, kde predstavuje novinky zo sveta filmu. S projektom Filmový večer Petra Konečného cestuje po celom Slovensku a istým spôsobom supluje výchovu filmového diváka, ktorá tak chýba na našich školách. Peter Konečný je jedným z organizátorov filmového festivalu Cinematik v Piešťanoch, ktorý má z roka na rok vyššiu návštevnosť. Pre Rádio_FM pripravuje pravidelnú reláciu FILMPOLIS a pre Slovenský rozhlas reláciu V kine s Petrom Konečným. Be2Can & Nu Spirit Značka Nu Spirit je kľúčovým prvkom bratislavskej undergroundovej hudobnej scény už viac ako desaťročie. Ak sa chcete vyhnúť čoraz komerčnejšej atmosfére nočnej Bratislavy a stráviť čas s ľudmi, ktorí majú rovnaký pohľad na svet ako vy, tak oba podniky fungujúce pod brandom Nu Spirit sú tu práve pre vás. Nu Spirit je pre ľudí, ktorí chcú od života viac než im ponúka dnešný komerčný svet. V Nu Spirit Bare na Medenej 16 a Nu Spirit Clube na Štúrovej 3 sa stretávajú ľudia, ktorí sa neboja objavovať alternatívne hudobné žánre. Aj keď štýly môžu byť rôzne, všetka hudba má jedného spoločného menovateľa. Je to hudba, ktorá má dušu. Organizátori 4. ročníka Be2Can sa rozhodli vstúpiť do tohto priestoru, ktorý ovláda alternatívna hudobná produkcia s - na prvý pohľad - cudzím elementom, s produkciou filmovou, a to špičkovou, ktorú Film Europe Media Company každoročne uloví na 3 áčkových festivaloch - v Benátkach, Berlíne a Cannes. Filmové úlovky budú naservírované počas 4. ročníka Be2Can aj návštevníkom Nu Spirit priestorov predpokladajúc, že ich ako fajnšmekri alternatívnej kultúry budú vedieť oceniť a vychutnať, pričom nepôjde iba o pasívnu konzumáciu. Festivalové filmy majú špeciálnu ingredienciu a tou je TÉMA. Ambíciou série podujatí Be2Can & Nu Spirit je nadviazať na úspešné aktivity z minulého ročníka, ktorými boli Okrúhle stoly redaktorov Denníka N s odborníkmi po projekciách vybraných filmov, pridať k nim v Nu Spirite populárne Silné reči a zapojiť do tejto diskusie aj ľudí, ktorí chcú od života viac než im ponúka dnešný komerčný svet. KADU 2017: Text2obraz Kabinet Audiovizuálnych Divadelných Umení vznikol v roku 2014 ako platforma pre vzdelávanie mladých umelcov a laickej verejnosti. Hlavnou činnosťou KADU je organizovanie tematických seminárov, ktoré analyzujú témy v širšom kontexte a ponúkajú kombináciu prednášok, premietaní a diskusií. Naším cieľom je podpora hodnotnej umeleckej debaty a medziodborovej spolupráce, preto ako hostí prinášame renomovaných praktikov, teoretikov a kritikov. Štvrtý ročník seminára KADU rozširuje ponuku Be2Can pre študentov umeleckých škôl, profesionálov a nadšencov. Seminár Text2obraz sa zameriava na tvorivé písanie pre divadlo a film a divadelné a filmové adaptácie. Vo veľkej kinosále FTF VŠMU na Svoradovej 2 prinesie počas októbra premietania s odbornými úvodmi, panelovú diskusiu a masterclass. Súčasťou každého bodu programu je diskusia s divákmi. Účasť je podmienená registráciou na Ďaleko od ľudí: film / poviedka V roku 2014 francúzsky režisér David Oelhoffen adaptoval poviedku Alberta Camusa Hosť do celovečerného filmu. Pôvodne jednoduchý príbeh je značne rozšírený a pozmenený, zachováva však ducha Camusovho diela. Projekcia filmu s Viggom Mortensenom v hlavnej úlohe Lars von Trier: divadlo vo filme / film v divadle Dánsky filmový režisér Lars von Trier využíva vo filme množstvo divadelných princípov a postupov. Ako však divadlá na Slovensku a v Česku preniesli na javisko jeho filmy? Panelová diskusia s tvorcami divadelných adaptácií a s divadelnými a filmovými teoretikmi Česká divadelná adaptácia Larsa von Triera Za posledných desať rokov sa na českých javiskách objavilo deväť inscenácii štyroch Trierových filmov (Prelomiť vlny, Idioti, Kto je tu riaditeľ? a Dogville). Jednu z týchto inscenácií premietneme aj na našom seminári, sledujte našu stránku Masterclass: Petr Kolečko Mladý úspešný dramatik a scenárista Petr Kolečko je známy tvorbou pre film, divadlo i televíziu. Na svojom masterclasse sa podelí o skúsenosti s tvorivým procesom pre rozdielne médiá a ponúkne tiež ukážky z vlastnej tvorby Ingmar Bergman: autor / režisér / partner Premietanie vzácnych dokumentov o vzťahoch medzi režisérom Ingmarom Bergmanom a jeho herečkami. Obrazy z ihriska sú intímnym pohľadom s dobovými materiálmi, zatiaľ čo dokument Ženy a Bergman predstavuje súčasnú retrospektívnu diskusiu. Lectures for secondary-school students The fourth annual edition of the Be2Can film showcase has been expanded to include an educational project in cooperation with Zuzana Gindl-Tatárová and Peter Konečný. Two familiar names from the world of film criticism. Two film-appreciation evangelists who captivate audiences with their ideas on cinema and the film world, each in their own distinctive style. She is one of the most respected educators in her field in Slovakia as well as abroad and a member of many prominent institutions. He has spent years cultivating discerning young film enthusiasts via Slovakia s best-known film website and in-person presentations on cinema across the country. Screening of a selected film in conjunction with a lecture on the director, film and subject. Prof. Zuzana Gindl-Tatárová, ArtD. is a graduate of the Department of Film and Television Scriptwriting and Dramaturgy at FAMU in Prague. A screenwriter and dramaturg of fiction films, she spent 10 years at Slovak film studio Koliba and has also written for television and radio in Bratislava. Since 1990 Professor Gindl-Tatárová has taught screenwriting, dramaturgy and film analysis at the Film and Television Faculty of Bratislava s Academy of Performing Arts; she also regularly lectures at a range of universities and academies abroad. In 2014 she received the prestigious international CILECT Teaching Award, presented to the world s best teacher by the International Association of Film and Television Schools. She has been a member of countless juries at home and abroad, and she spent eight years on the executive council of the European Grouping of Film and Television Schools (GEECT). For several years she has worked as a film specialist for the European Commission s ME- DIA programme, and since 2005 she has represented the Slovak Republic in the Eurimages Board of Management. From 2002 to 2007 she served as president of the Slovak Film and Television Academy, during which tenure she established the National Sun in a Net Film Award. Uncharted cinematic territory just waiting to be discovered These days, we re flooded with information from every angle. Television, print, radio and online media have become an inseparable part of our lives, representing a significant share of our leisure activities. Most of this information isn t valuable to us, and we react accordingly, developing a habit of automatic, mindless media consumption. But is there a better way to navigate this torrent of information? View the world of cinema through the eyes of an erudite expert, film critic Peter Konečný. In a 90-minute lecture accompanied by a screening, he examines audiovisual works of varying lengths, from advertisements and music videos to fully-fledged films. The completely unprecedented educational format, combined with an incredibly diverse selection of illustrative examples, offers participants an entirely new way to perceive and select audiovisual media. And becoming more discerning and critical viewers is, after all, a natural response to today s flood of information. Peter Konečný holds a degree in film theory from Bratislava s Academy of Performing Arts. In 2000 he founded kinema.sk, a website for film fans that has since become the most popular site of its kind in Slovakia. Writing for a variety of print and electronic media outlets, he is also the creator and host of the programme Screener at sme.sk, featuring the latest news from the film world. With his project Filmový večer Petra Konečného (Peter Konečný s Evening of Film), the film critic travels throughout Slovakia teaching film appreciation, compensating for this apparent gap in school curricula. Mr Konečný is among the organizers of the Cinematik International Film Festival in Piešťany, which grows in attendance each year. He also hosts the regular programme FILMPOLIS on Slovak public radio station Rádio_FM as well as V kine s Petrom Konečným (At the Cinema with Peter Konečný) on Rádio Slovensko. Be2Can & Nu Spirit The Nu Spirit brand has been a cornerstone of Bratislava s underground music scene for over a decade. If you d prefer to avoid the increasingly commercial tone of Bratislava s nightlife and meet like-minded people, both establishments bearing the Nu Spirit brand will pleasantly surprise you. Nu Spirit is for people who want more from life than today s commercial world offers. At Nu Spirit Bar in Medená ulica and Nu Spirit Club at Štúrová 3, you ll meet people who aren t afraid to discover alternative genres of music. Though it runs the gamut of styles, all the music there shares one thing in common it s got soul. In this space dedicated to alternative music, the organizers of the fourth Be2Can have decided to introduce what might appear to be a foreign element : film. And not just any films, but the best from the three A-list festivals Venice, Berlin and Cannes gathered annually by the Film Europe Media Company. The fourth Be2Can will serve up this cinematic bounty for Nu Spirit patrons in the expectation that connoisseurs of alternative culture will also appreciate and enjoy quality film. But Be2Can goes beyond mere passive consumption, since these festival films offer something Hollywood often doesn t: thematic depth. The event series Be2Can & Nu Spirit aims to follow in the footsteps of last year s successful activities, specifically the Roundtable Discussions that followed certain film screenings, featuring journalists from Slovak daily Denník N and cinema experts, while also incorporating Nu Spirit s popular stand-up show Silné reči (Strong Words) and making room for people who want more from life than today s commercial world offers. KADU 2017: Text2image Cabinet of Audiovisual Theatrical Arts (Kabinet Audiovizuálnych Divadelných Umení KADU) was established in 2014 as an education platform for young artists and general public. KADU organizes thematic seminars that put topics in a broader context and offer a combination of lectures, screenings and discussions. We aim to create a rewarding art debate and support interdisciplinary cooperation in the arts; this is also reflected in our selection of guests which includes renowned practitioners, theoreticians and critics. This year, KADU organizes its fourth annual seminar in cooperation with the Be2Can film festival for which it serves as an extension event for art students, professionals and enthusiasts. The Text2image seminar is focused on creative writing for theatre and film and theatrical and film adaptations. The seminar will take place in the cinema hall of FTF VŠMU at Svoradova 2 from 11th to 12th October, and will include screenings with educational introductions, a panel discussion and a masterclass. Online registrations available at 11 October Far From Men: a film / a short story In 2014, French director David Oelhoffen adapted a short story The Guest by Albert Camus into a feature film. The relatively brief and simple story is greatly enhanced and modified for its film adaptation, but still retains the spirit of Camus work. A film screening with Viggo Mortensen in the lead role. 11 October Lars von Trier: theatre in the film / film in the theatre Danish film director Lars von Trier uses a number of theatrical principles and procedures in his works. But how did theaters in Slovakia and the Czech Republic adapted his films to stage? A panel discussion with the creators of theatrical adaptations and theatre and film theoreticians. 11 October Czech theatrical adaptation of Lars von Trier Over the last ten years there were nine different stage adaptations of four Trier s films (Breaking the Waves, The Idiots, The Boss of It All and Dogville) in the Czech Republic. One of these productions will be screened at our seminar, follow our website for more information. 12 October Masterclass: Petr Kolečko A young successful playwright and screenwriter Petr Kolečko is known for his work for film, theatre and television. In his masterclass, he will share experience with the creative process for different media using excerpts from his own works. 12 October Ingmar Bergman: writer / director / partner A double screening of rare documentaries on relations between the director Ingmar Bergman and his actresses. Pictures from the Playground offers an intimate view with the use of contemporary material, while Women and Bergman has the form of a present retrospective debate. PROGRAM SPRIEVODNÝCH PODUJATÍ NÁJDETE V ČASTI PROGRAM. FOR PROGRAMME OF ACCOMPANYING EVENTS SEE SECTION PROGRAMME.

17 32 FILM EUROPE MEDIA COMPANY FILM EUROPE MEDIA COMPANY 33 Film Europe Media Company Film Europe Media Company s pobočkami v Prahe, Bratislave, Londýne a v Cannes je filmovou distribučnou spoločnosťou, ktorá prináša špičkové festivalové filmy do slovenských a českých kín, na VOD, DVD, ako aj na vlastné TV kanály. Prevádzkuje Film Europe Channel HD ojedinelý televízny projekt, ktorý systematicky mapuje kinematografiu z každej krajiny Európy, a to v pôvodnom znení s českými titulkami, 24 hodín denne, sedem dní v týždni a bez reklám. Vydáva prémiovú DVD edíciu Festival 12, previazanú sériu, ktorej súčasťou sú aj filmové štúdie, umožňujúce divákovi orientovať sa v trendoch a osobnostiach festivalovej kinematografie. Každoročne organizuje tematické prehliadky Scandi severskú filmovú lekciu súčasných škandinávskych filmov, týždeň francúzskeho filmu Crème de la Crème výber toho najlepšieho z nových francúzskych filmových titulov, Weird Europe prehliadku bizarných artových filmov z celej Európy a Be2Can prehliadku ocenených filmov z Berlinále, Benátok a Cannes. Film Europe Media Company, with branches in Prague, Bratislava, London and Cannes, distributes top-notch festival films to Slovak and Czech cinemas, on VOD, DVD and its own TV channels. The company operates Film Europe Channel HD a unique television project that systematicaly maps what is new in the cinema industry in every country in Europe, in the original languages with subtitles, 24 hours a day, seven days a week, and with no ads. The company also releases a premium DVD edition, Festival 12, an interlinked series, which also incudes film studies, thus enabling the viewer to get to know the trends and personalities of festival cinema. Every year, the company organises the themed festivals Scandi, a Nordic film lesson of contemporary Scandinavian films; Crème de la Crème, a selection of the best new French movies; Weird Europe, a festival of bizare art film from across Europe; and Be2Can a festival of award-winning films from the Berlinale, Venice and Cannes. Film Europe Channel Ústrednou myšlienkou je filmová multidistribúcia, ktorá prezentuje najlepšie filmy z festivalov v Berlíne, Benátkach a Cannes v predpremiére na rovnomennej tematickej prehliadke, a následne v širšej kinodistribúcii, na DVD, itunes, T-VOD, S-VOD a v TV. Vzniká tak nonstop distribučná platforma, ktorá je vďaka tomuto modelu unikátnou tematickou prezentáciou výnimočného festivalového filmu. Priaznivci klasického veľkého plátna môžu zamieriť na očakávané slovenské premiéry festivalových filmov, ktoré budú po prehliadke Be2Can uvedené do kín po celom Slovensku. 120 tepov za minútu Bez lásky Cesta času Fantastická žena Krotká Na mliečnej ceste Nikdy si tu nebol O tele a duši Štvorec Tá, ktorá odišla Vážený občan Western Zabitie posvätného jeleňa is a multi-distribution platform presenting the best films from Berlin, Venice and Cannes in pre-premiere at the Be2Can festival, followed by wide cinema distribution, on DVD, itunes, T-VOD, S-VOD and TV. Owing to this model, the emerging 24/7 distribution platform is a unique thematic presentation of famed festival films. Fans of the classic big screen can see the eagerly antipated Slovak premieres of the festival films that will enter the cinemas throughout Slovakia after the Be2Can show. 120 Beats per minute Loveless Voyage of Time A Fantastic Woman A Gentle Creature On the Milky Road You Were Never Really Here On Body and Soul The Square The Woman Who Left The Distinguished Citizen Western The Killing of a Sacred Deer Unikátny prémiový filmový kanál Film Europe Channel, ktorý ponúka špičku európskej a festivalovej kinematografie, rozšíril od júna 2017 svoje vysielanie aj do Holandska a Belgicka. Okrem toho v Beneluxe, Slovenskej a Českej republike poskytuje aj službu SVOD. Film Europe Channel je tak prvým Quality TV filmovým kanálom na svete, ktorý ponúka výlučne európske snímky v tradičnej lineárnej televíznej forme a zároveň v modernej SVOD distribučnej verzii. Ide o prvú filmovú televíziu, ktorá vznikla vo východnej Európe a s vlastnou distribúciou prenikla aj do západnej Európy. Exkluzívnym partnerom Film Europe Channel pre Benelux je spoločnosť M7 Group ( s jej distribučnými platformami Canal Digitaal ( a TV Vlaanderen ( Filmový kanál Film Europe HD je v Slovenskej republike k dispozícii zákazníkom statelitnej a IPTV televizie Magio/Slovak Telekom, statelitnej televízie Skylink/M7 a u dalších TV a IPTV operátorov. Filmové tituly Film Europe HD sú k dispozícii zákazníkom Skylinku v rámci S-VOD internetovej služby Skylink Live TV i na mobilných zariadeniach. Prémiové filmy Be2Can si môžete zapožičať a pozrieť v Magio Videopožičovni T-VOD. As of June 2017, the unique premium Film Europe Channel, presenting the best of European and festival films, has extended its broadcasting to cover the Netherlands and Belgium. Furthermore, the SVOD service is also provided to the Netherlands, Belgium, Slovakia and the Czech Republic. The Film Europe Channel has thus become the first Quality TV channel in the world to solely offer European films in the traditional linear television form, as well as within the modern SVOD distribution version. Moreover, it is the very first film TV channel established in Eastern Europe and launching its own distribution network in Western Europe. The Film Europe Channel s exclusive partner for the Benelux countries is M7 Group (www. m7group.eu), with its distribution platforms Canal Digitaal ( and TV Vlaanderen ( The Film Europe HD channel in the Slovak Republic is available to the customers of the satellite and IPTV Magio/Slovak Telekom television, the satellite Skylink/M7 television, as well as other TV and IPTV operators. Film Europe HD titles are available to Skylink subscribers within the S-VOD Skylink Live TV online service, as well as on mobile devices. You can hire and watch Be2Can premium films from the T-VOD Magio Video Rental shop. FILM TÝŽDŇA na Film Europe Chanel v októbri: Leviatan / Melanchólia / Láska šialená / Život Adèle / Dheepan Jimmyho tančiareň / Pozícia dieťaťa / Musíme sa porozprávať o Kevinovi FILM OF WEEK on Film Europe Channel in October: Leviathan / Melancholia / Amour Fou / Blue is the Warmest Color / Dheepan Jimmy's Hall / Child Pose / We Need To Talk About Kevin Výnimočné filmové zážitky si môžu diváci vychutnať taktiež v pohodlí domova na televíznej obrazovke alebo v mobilných zariadeniach prostredníctvom partnerských VOD platforiem spoločností Skylink Live TV, Slovak Telekom Magio videopožičovňa, Alza Media a itunes. Ja, Daniel Blake 24 týždňov Neznáme dievča Po búrke Sieranevada Smrť v Sarajeve Mať sedemnásť Toni Erdmann Zďaleka Neon Demon Hedi Frankofónia Psie srdce Tá, ktorá odišla Exceptional movie experiences can also be enjoyed by home-based TV or mobile devices via Skylink Live TV, Slovak Telekom Magio Video on Demand, Alza Media and itunes. I Daniel Blake 24 Weeks The Unknown Girl After the Storm Sieranevada Death in Sarajevo Being 17 Toni Erdmann Desde Alla Neon Demon Hedi Francofonia Heart of a Dog The Woman Who Left

18 34 FILM EUROPE MEDIA COMPANY DVD edícia Festival12 prináša výber 12 filmov ročne, ktoré videli diváci v predchádzajúcich ročníkoch prehliadky Be2Can. Prezentuje precízny výber titulov, ktoré stelesňujú kvalitu súčasnej artovej produkcie. Každé DVD je doplnené unikátnou tematickou štúdiou renomovaných filmových kritikov, ktorá daný film starostlivo zasadzuje do kontextu. The DVD edition Festival12 encompass 12 films a year, which the audience have had the chance to see at the previous Be2Can festivals. The carefully selected titles embody the contemporary high-quality art production. Each of the DVDs is accompanied by a unique thematic essay written by a renowned film critic that duly places the film within a context. Taxi Teherán Toni Erdmann V pivnici Ja, Daniel Blake Neon Demon Tu to musí byť Následky lásky Naša malá sestra Zďaleka Vyššia moc Assassin Boj snežného pluhu s mafiou Taxi Toni Erdmann In the Basement I, Daniel Blake Neon Demon This Must Be the Place The Consequences of Love Our Little Sister From Afar Force Majeure The Assassin In Order of Disappearance ART FILM NA DOBROM MIESTE JÚN 2018 KOŠICE UVIDÍME SA! MILAN LASICA Be2Can sa stane prémiovým tematickým filmovým kanálom v HD kvalite, ktorý ponúkne špičku svetovej festivalovej kinematografie. Prinesie prestížne filmy z úspešného festivalového kino projektu Be2Can v slovenskej a českej televíznej premiére. Divákov čaká každý týždeň prémiový FILM TÝŽDŇA. Filmový kanál Be2Can sprostredkuje slovenským a českým divákom Skylink, Slovak Telekom a ďalší TV operátori. Od novembra 2017 Be2Can Channel will became a very first thematic film channel in HD quality to offer the world s top festival movies. It will present the finest films screened within the successful Be2Can cinema project in Slovak and Czech television premiere. The viewers will be regularly shown a selected FILM OF WEEK, a total of 52 premieres a year. Be2Can Channel will be available to Slovak and Czech audiences through Skylink, Slovak Telekom and other platforms. From November 2017 KOMUNA TAXI TEHERÁN TONI ERDMANN VE SKLEPĚ JÁ, DANIEL BLAKE Film Europe premium DVD edition NEON DEMON TÝŽDEŇ FRANCÚZSKEHO FILMU SEMAINE DU FILM FRANÇAIS MAREC 2018 Prehliadka súčasného severského filmu Január 2018 SORENTINO DOUBLE PACK TADY TO MUSÍ BÝT NÁSLEDKY LÁSKY NAŠE MALÁ SESTRA ZDALEKA VYŠŠÍ MOC ASSASIN BOJ SNĚŽNÉHO PLUHU S MAFIÍ